Časopis Týden podstoupil moudré rozhodnutí otevřít se ještě více internetu, dokladem čehož je i tento text. Měl by být především blahopřejný, líčící blaho a pokrok, které přináší webová publicistika a vůbec psaní na síti. Jaký je vůbec rozdíl mezi tištěným článkem a těmito - ne zcela náhodnými - shluky bodů na monitoru?
Velký. Časopis je v prodeji pouhý týden a kdo se opozdí, musí osobně cestovat do redakční recepce, kde, má-li štěstí, se nad ním slituje slečna Gabriela a vzácný výtisk mu prodá. Elektronický archiv je však připraven strašit ve vesmíru navěky a humorná recenze Jiřího Peňáse bude uložena na satelitních pamětech ještě dlouho poté, co autor bude uložen do rodinného hrobu v Kraslicích. Papírový časopis si sice lze odnést kupříkladu na luka a číst na čerstvém vzduchu: ale pozor, texty na webu také mohou putovat! Autor těchto řádek si před časem vytiskl rozhovor s nejvyšší státní zástupkyní Renátou Veseckou a četl ho ve vaně: když mu papíry popadaly do vody, text se rozpustil, čímž se vlastně intimně spojil s tělem náruživého čtenáře.
Když jsem začal psát na web, moje manželka se projevila jako odpůrkyně nových technologií. Řekla, že na síť píší jen samí lidé, kteří se chtějí seznámit. Podotkla, že jsou to navíc lidé nepořádní, kteří se často schovávají za pochybné pseudonymy. Znala to z práce, odkud její starší kolegyně rozesílala maily pod nickem Wild_Sixteen. Vím, že s rozsáhlými sociálními sítěmi na webu je to složitější, proto jsem si z toho nic nedělal. Záhy se mým textům začalo dostávat ohlasu a ozvalo se několik lidí, jestli se neseznámíme. Mou ženu tento její triumf uspokojil a přestala se zajímat, co na web píšu. To je další klad internetové publicistiky: nečtou ji tak často naši prarodiče (pozor však na čipery z Univerzity třetího věku!). Proto můžeme být otevřenější stran církve, sexu a kritiky Václava Havla, což by nám jinak bylo na rodinném srazu vyčteno.
Když na síť vtrhla hudba, někdo mi řekl, že na síti jde najít všechno. Bylo mi jasné, že je to výzva. V takové situaci by si měl člověk pořádně rozmyslet: co vlastně chce, když může mít cokoli? Co zadat do vyhledavače, když se nemůžeme těšit nadějí, že je naše přání nesplnitelné? Nakonec jsem si stáhl znělku Pipi Dlouhé punčochy, kterou jsem neslyšel od raného dětství: dodnes nevím, je-li to nouzové nebo ideální řešení.
Co na závěr této gratulace popřát? Časopisu Týden, aby se díky webovým stránkám seznámil s nějakými prima lidmi. Čtenářům, aby přišli na to, co zadat do svých vyhledávačů.
Autor: Pavel Klusák
