Co Pražáci nevědí o světě

Ustaraná paní v Novém Boru vytahuje z krabice ručně foukané dózičky, na kterých je vidět původní cenovka 480 korun, snaží se je prodat za šedesát a ještě nabízí slevu při hromadném odběru. Mávne rukou neurčitě k horám na severu a říká: „Chlapi nemají na výplatu. Ve sklárně hrozně dřou. Mám tam taky muže.“ Pak dodá: „Co vy, Pražáci, vlastně víte o životě?“ Německý spisovatel Max Sebald (1944 až 2001) všude v Německu tak silně cítil nějaký obecný duch destrukce, který pro něho nebyl vázán ani tak na fašismus nebo naopak na zničení Německa Spojenci na konci druhé světové války, že se odstěhoval do Anglie, kde v Norwichi působil jako profesor německé literatury.

Zdá se, že do sebe v roce svého narození nasál jakousi přítomnost zkázy, která sice pramení z lidských rozhodnutí, ale také je osudovou přírodní silou. Jako první významný německý literát upozorňoval na „zbytečné“ bombardování Drážďan a dalších německých civilních cílů.

Byla z toho řada skandálů a jedno velké nedorozumění. Sebaldovi nešlo o to, kdo za to může a co je možné považovat za spravedlivou odplatu, ale o ten druh osudové tragédie, který živí antická dramata, třicetiletou válku či jugoslávský konflikt.

Připadalo mu, že vždy vedle sebe stojí dvě tendence - jedna kreativní a druhá destruktivní. Obě jsou přitom velkými nadosobními silami, Řekové by řekli „bohy“, ale moderní člověk spíše hovoří o darwinovských silách přírodní selekce. Většina starých společností dobře rozeznávala, že destrukce není omyl nebo nedostatek pozitivních činů, ale skutečná moc řídící se vlastní logikou. Proto uctívala bohy, dokonce častěji bohyně válek a stavěla jim chrámy. Cílem přitom ani tak nebylo zajistit si vítězství v případné válce - to by byla až ta úplně krajní situace -, ale zvládnout přirozené a v každé společnosti existující ničivé síly.

Kreativita je obvykle vázána na jednu osobu, ale destruktivita je velice často kolektivní záležitost, která v moderní společnosti bývá maskovaná jako pouhá nepřítomnost dobré vůle. Proto v novinách málokdy čteme věty typu „Obě strany spolu vedly destruktivní povolební dialog“ anebo „Po dlouhém vyjednávání nakonec zvítězily síly chaosu a zmaru“... Inu, máme modly inovací, efektivity a růstu, ale vyhnali jsme bohy válek a ztratili s nimi kontakt.

Citlivý Max Sebald, potomek úspěšného německého důstojníka wehrmachtu, shromažďuje stopy destrukce v tak odlehlých oblastech, jako je výlov či spíše vybíjení herinků v Severním moři nebo stížnosti francouzského ministra Sullyho, který počátkem 17. století varoval, že pěstování bource morušového způsobí zjemnění mravů a tím nedostatek otrlých mušketýrů pro nutné války. Sebald putuje po kdysi tak příjemných prázdninových přístavních městech východní Anglie a je mu, jako by nalezl starý lodní vrak. Po roce 1975, za doby vlády baronky Thatcherové, došlo k úpadku celého pobřeží. Byl to zpočátku pomalý proces, ale pak se zrychlil jako požár šířící se savanou. V některých dříve výstavných a živých centrech anglické smetánky dnes sotva projde člověk, skoro polovina domů je na prodej, většina obchodů zkrachovala, úroveň vzdělání poklesla až do té míry, že čtvrtina populace je prakticky negramotná.

Většina politiků a žurnalistů pochází z velkých měst, která spíše - byť nerovnoměrně - bohatnou a dále se rozvíjejí. Životní pocit obyvatel centra je tak hektickou směsicí inovací, únavy, pochybností a příliš mnoha činností. Je však podkládán v základu pozitivní atmosférou rozvoje. Na pobřeží východní Anglie, v odlehlých regionech severních Čech a Moravy, v celých rozsáhlých zemědělských oblastech Francie, Španělska či Portugalska či na východním Slovensku však nejprve pozvolna a pak stále rychleji probíhá opačný proces zániku a vylidňování. Člověk se nadechne a cítí smutek, který je o to silnější, že není pouhým pocitem, ale reálnou situací. Ludwig Wittgenstein napsal, že svět veselých a smutných lidí jsou dva odlišné světy. Pražákům, Pařížanům či Londýňanům, těm je hej! Cítí tíži doby, ale nedopadá na ně tíživý, dlouhodobý smutek starého námořníka či skláře, který ztrácí práci, jakou už nikdy nenajde, protože patřila ke světu, který podlehl zmaru.

Autor: Václav Cílek, geolog