Volby na dolním toku Paraná

Na českých volbách je nejzajímavější, že skončily poměrem 100 : 100, což je souhrnným výsledkem řady náhod a nastavení určitého volebního systému. Jenže nedávno skončily podobně patovou situací volby německého a italského premiéra a před několika lety i amerického prezidenta. Ve všech případech komentátoři hovořili o neuvěřitelné náhodě. Je to však příliš náhod najednou. Vysvětlení nenabídl nikdo, protože se zjevně vymyká jakékoli politické teorii, ale i běžným zákonům statistiky.

V osmdesátých letech minulého století k nám přijížděla jenom hrstka Latinoameričanů, ale skoro všichni znali a četli Franze Kafku, protože život pod vojenskou juntou byl absurdní a dost se podobal „kafkárně“ reálného socialismu. Přítele Alexandra z Argentiny jsme spíše omylem vzali do tehdy trampské hospody v Zadní Třebani, kde jsme si objednávali naprosto letální drink nazývaný „třebaňský expres“, což byl myslivec zapíjený šampaňským.

Družná hospoda za chvíli zjistila, že Alexandro je z Argentiny a že v Argentině mají juntu. Jeden stůl se začal informovat, co je nového na dolním toku Paraná, ale druhý stůl umanutě trval na informaci z horního toku Paraná. Netrvalo to dlouho a hospoda se rozdělila na dva zhruba stejně velké tábory, které se překřikovaly a neochvějně trvaly na svém.

Důležité na celé situaci bylo, že každý v hospodě byl informován o počtu zájemců o dění na horním a dolním toku, a mohl se tak rozhodnout, do kterého tábora se přihlásí. Volby v rozvojových zemích v posledních letech málokdy končily patovým výsledkem, protože voliči, či lépe řečeno diváci, neměli k dispozici prakticky každodenní odhady preferencí. Patové situace jsou výsadou informační společnosti a mám-li alespoň kousek pravdy, budou se opakovat. Chudák Alexandro, který to vše nevědomky způsobil, mezitím na záchodku zvracel a výčepní se nás díval vyčítavě, byť jsme mu říkali, že Čechy jsou rovněž domovem Jaroslava Haška.

V třebaňské hospodě tehdy vznikla, a to ze zcela náhodné a malicherné příčiny, podobná situace - rovnost táborů, která byla prokletím voleb několika významných státníků. V teorii her by šlo o sázku na vítěze. Sázet na páté místo je na nic, skutečné vzrušení přináší jen sázka na vítěze. Vítěz přitom nesmí být jednoznačný favorit. Největší zábava je, když při hokejovém zápasu je v druhé půlce třetí třetiny stav dejme tomu 2:2. Jasná situace není zajímavá. Chléb máme a teď ještě potřebujeme hry.

Navrhuji teorii, že značná část voličů volí ne proto, aby se zodpovědně vyjádřila k osudu této země, ale aby si užila. Adrenalinový zážitek se však dostaví, jenom když se s nějakou stranou - například s dolním tokem Paraná - skutečně ztotožníme. Z pohledu osazenstva hospody v Zadní Třebani navíc neexistuje nějaký výrazný rozdíl mezi horním a dolním tokem této řeky. Podobně si ale i v politice obě strany (či kandidáti) jsou něčím podobné a jejich programy nějak zaměnitelné - stejně jako není velký lidský rozdíl mezi Spartou a Slavií. Je to vlastně znepokojivá situace, protože prvky herní zábavy, které se do nás vtiskly v nekonečných televizních kvizech a při vyhánění různých podivných existencí ze sterilních vil, přenášíme do úplně jiných sociálních sfér. Televize je nejspíše pěkně nebezpečný parchant, a to i v situacích, kdy věc máme zdánlivě pod kontrolou.

Noam Chomsky kdysi řekl: „Vy se máte, za komunismu jste měli jenom propagandu. To my v Americe jsme na tom mnohem hůř, my máme reklamu. Propagandu po sobě můžete nechat sklouznout a nevšímat si jí, ale reklama je dělaná tak, aby se vám dostala dovnitř, do duše, a tam vás tak dlouho strašila, až půjdete a výrobek si koupíte.“ Pracovat v reklamní agentuře je možná stejně nebezpečné jako se upsat KGB!

Existuje nějaká podobnost mezi vilou VyVolených a českým Senátem? V obou případech uzavřená skupina jistého druhu elity spolu komunikuje, hádá se, uzavírá přechodné aliance a skoro nikdy si nejsme jisti její upřímností, protože herci jsou stále na očích médií, a tak napůl jednají z nějakého přesvědčení a napůl vytvářejí to, čemu se roztomile říká „mediální obraz“. Na celé situaci nesou svůj velký podíl viny nikoli „herci“, ale zejména diváci. Řekl bych, že kupodivu to je dostatek informací, který funguje tak, že opouštíme vlastní úsudek a vrháme se do voleb jako do hry, v níž je patová situace vítaným vzrušením.