Nositel Oscara za Zkrocenou horu: Stále hraji

Loni dostal Oscara za hudbu ke Zkrocené hoře. Letos úspěch obhájil a ceněnou sošku si odnesl za doprovod ke snímku svého dvorního režiséra Alejandra Gonzalese Iňarritu Babel. Zvítězit v kategorii originální hudba se dvakrát za sebou podařilo v téměř osmdesátileté historii nejslavnějších filmových cen jen dvěma tvůrcům. Gustavo Santaolalla, držitel Zlatého globu, cen BAFTA či sedmi ocenění Latin Grammy, je třetím v pořadí. V polovině července vystoupí se svojí skupinou Bajofondo na festivalu Colours of Ostrava.

Kam jste si sošku Oscara postavil? Máte pro trofeje vyhrazeno speciální místo, nebo vám drží papíry na pracovním stole?

To tedy ne, moje Oscary jsou samozřejmě v bance (smích)… Je to přece jen veledůležitá věc, tyhle sošky. Také nemám tak velký dům, abych měl speciální místnost jen pro ceny. Tedy zatím…

Patříte k mimořádně schopné skupině jihoamerických umělců, kteří momentálně v Hollywoodu udávají trend. Co to pro vás znamená?

Víte, já si myslím, že teď žijeme ve velmi neobyčejné a mimořádné době pro celou latinskoamerickou kulturu. Má to mnoho důvodů. Spousta mladých Latinoameričanů se navrací ke svým kořenům, uvědomují si své postavení ve světě. Chtějí se čím dál více prezentovat v americké společnosti a cílevědomě v ní budují své postavení. Spojené státy jsou něco jako starý Řím. Žije zde mnoho imigrantů z různých částí světa a mnoho etnických skupin. Hispánská nebo latinskoamerická menšina dnes výrazně mění svůj vztah ke Spojeným státům a ty zase k ní. Do USA se stěhuje daleko více latinskoamerických umělců než kdy dříve. Tahle „exploze“, nebo jak to nazvat, začala už před deseti či patnácti lety. Zajímavé je, že valná většina vlny, ať už jde o zpěváky, herce nebo jiné umělce, prezentovala ty nejzjevnější části naší kultury, které obsahují nejvíce stereotypů a jednobarevných pohledů. Ale teď v posledních letech tu najednou máme scénu přinášející  nový, svěží vítr a nové talenty, které uznává celý svět. Ať už jmenujeme Alejandra Gonzálese Iňarritu, Guillerma del Tora, Gaela García Bernala nebo Alfonso Cuaróna… Moje jméno je mezi nimi možná také… Všichni se snaží ukázat, že latinskoamerická kultura má mnohem širší záběr. Ukazujeme Latinskou Ameriku takovou, jaká právě teď je. Se vším všudy. A má to úspěch. Opravdu si myslím, že se jedná o zvláštní moment v naší kultuře, a pevně doufám, že to bude pokračovat.

Hudební produkci a vlastně téměř celou kulturu v Latinské Americe sužuje obrovský černý trh…

To je bohužel pravda. Celý kulturní průmysl kvůli tomu trpí obrovskými ztrátami a vůbec je na velmi špatné cestě.

Jak se k tomu jako autor hudby stavíte?

Můj postoj je jasný. Je nutno lidi vychovávat, vysvětlit jim něco o základním soukromí, snažit se objasnit, že to je špatné. Neukradnete přece knihu, ale hudbu nebo film ukrást můžete. Nechci nikoho soudit,  když si někdo udělá kopii pro sebe, je to ok, ale prodávat ji… Spousta lidí se hudbou snaží živit a tito lidé jim v tom brání. Určitě by pro to ale mohly něco udělat taky vydavatelské společnosti. Snažit se najít jinou, jednodušší cestu, jak hudbu prodat lidem, možná i zlevnit své produkty, změnit strategii… Není to jednoduché. Ve vaší zemi máte také podobné problémy?

Jistě. Ale černý trh tu skutečně není tak markantní jako v Latinské Americe, kde se valná většina hudby prodává na ulici… Pojďme k něčemu příjemnějšímu. Jak pokračují práce na vašem novém albu?

Právě jsme ho dokončili. Spolupracovali jsme na něm s mnoha dalšími hudebníky, úplně poslední nahrávka byla píseň Still With Standing s Elvisem Costellem.

Prý na něm má hostovat Nelly Furtado...

Ano, je to tak… Nelly Furtado tam zpívá, kromě ní se na albu objevuje například Gustavo Cerati, velmi důležitá postava a ikona alternativní latinskoamerické hudby. Úžasná byla spolupráce s významnou zpěvačkou tanga Lágrimou Ríos z Uruguaye, pro kterou to bylo bohužel její poslední nahrávání, protože loni ve věku 82 let zemřela. Hostuje zde také japonský hráč na bandoneon Ryota Komatsu a mnoho dalších. Některé si nechám v záloze jako překvapení.

Jak jste album pojmenovali a kdy vyjde?

Album vyjde celosvětově v září, ale na červenec chystáme první singl. Jmenuje se Mar Dulce, Sladké moře. Název je poctou řece Rio de la Plata, která tvoří část  hranice mezi Argentinou a Uruguayí. Je to snad nejdivočejší řeka  na světě, v některých místech připomíná moře. U pobřeží se do něj ostatně napojuje. Když přijeli první conquistadoři do této části světa, jeden z nich ji pojmenoval Sladké moře, protože vypadá jako moře, ale chutná jako řeka.

V jaké sestavě Bajofondo Tango Club přijede do Ostravy?

Vlastně už se nejmenujeme Bajofondo Tango Club, ale jen Bajofondo. Bajofondo Tango Club byl hlavně název prvního alba a občas nás tak někde ještě uvádějí, ale ten pravý název je nyní pouze Bajofondo. Bude nás osm. Luciano Supervielle hraje na klávesy a také jako DJ, Juan Cámpodonico obsluhuje elektronické nástroje, Martin Ferres hraje na bandoneon, Javier Casalla na housle a Gabriel Casacuberta na kontrabas. Novou tváří je bubeník Adrian Sósa a jako občasná vokalistka a hlavně Vjka, která doprovází naši hudbu různými projekcemi, většinou stříhanými v reálném čase, s námi jezdí Veronica Loza. A samozřejmě přijedu také já.

Bajofondo Tango Club si v počátcích vetklo za cíl přivádět na scénu mladé talentované latinskoamerické umělce. Daří se tento plán?

Luciano Supervielle je v podstatě jeden z nich. Prvotní idea byla přiblížit tango, tradiční hudbu z Rio de la Plata současným posluchačům. Mixujeme tradiční melodie s novátorskými postupy městské kultury, v našem případě tedy hlavně Buenos Aires a Montevidea. Tango a další tradiční styly jsou součástí genetické výbavy těchto míst, tedy samozřejmě i naší. Ale zároveň dobře známe a máme rádi rock, hip hop nebo elektronickou hudbu. Působíme trochu jako škola nebo pracovní kolektiv, který se snaží talenty odsud dostat do širšího podvědomí. Chceme ukázat světu, jak to dnes vypadá s hudbou v naší zemi. Je skvělé, že podobných projektů vzniká stále více. Už nás není jen pár nadšenců, ale utvořila se scéna.

Jste pravděpodobně jediný držitel Oscara za filmovou hudbu, který cestuje na turné. Baví vás živé hraní?

Je to úžasné! Nějaký čas jsem živě nevystupoval, hlavně jsem produkoval, dělal hudbu k filmům a pracoval na svém nahrávacím labelu. Ale o to více si to teď užívám, možná daleko lépe než před dvaceti lety. Jistěže rád produkuji jiné umělce, rád trávím čas ve studiu, ale hlavně miluji živé hraní. Je nutné vytvořit si soulad mezi všemi činnostmi a dělat od každého něco.

Nakolik vám ceny akademie změnily život?

Je kolem toho hodně povyku, kolem těchhle divných věcí (smích)… hlavně je nutné vrátit se zpátky na zem. Můj život je v podstatě stejný, snad jen dostávám více nabídek. Což je jistě dobře, ale zároveň je to trochu nebezpečné a zavádějící. Je nutné daleko více selektovat. Ale samozřejmě si to užívám, přestože mě to vlastně pořád překvapuje. Zase tolik jsem toho nevytvořil, jen hudbu k sedmi filmům, a dostal jsem tolik cen. Kdybych chtěl, mohl jsem letos udělat hudbu k deseti filmům, ale já opravdu nechci… Chci si nabídky pečlivě vybírat a dělat dobrou práci.

Co tedy chystáte do budoucna?

Určitě budu pokračovat s Bajofondo, teď po letech znovu spolupracuji se skvělou mexickou skupinou Café Tacuba. Snažím se také proniknout do dalších oblastí. Chystám se produkovat film, chtěl bych mít knižní vydavatelství specializované na latinskoamerické autory a mnoho dalších věcí. Prostě chci zkoušet nové a nové věci. Řečeno fotbalovou terminologií: už jsem byl obráncem, útočníkem a občas i brankářem… No a teď je ze mě trenér, předávám svoje zkušenosti těm novým, ukazuji cesty. Ale stále hraji!

Foto: archiv