Rektor z Ameriky

"Zbožňuji české akademiky. Není mnoho jiných prostředí, kde by vám ve čtyřiačtyřiceti letech říkali, jak jste mladý," usmívá se Václav Hampl, který tento týden začne nosit talár rektora Univerzity Karlovy. Do funkce se dostal přes sklepní laboratoř lékařské fakulty, akademický senát a Spojené státy americké; právě tam se naučil, že se každý o sebe musí postarat sám.

Váš bývalý školitel, profesor fyziologie Jan Herget, nám vyprávěl, jak jste spolu působili ve sklepních laboratořích Ústavu patologické fyziologie v Praze na Albertově. Pomyslel jste tehdy na to, že byste jednou mohl sedět v honosné kanceláři rektora?

Určitě ne. Mně se tam docela líbilo. Profesor Herget patří k lidem, jejichž ctižádostí je, aby je žáci přerostli a byli lepší než oni sami. To je v Česku i jinde poměrně vzácná vlastnost. A právě díky profesoru Hergetovi se ze zmíněného sklepa stalo zajímavé místo. Na druhou stranu, prostředí to bylo opravdu náročné, občas se nám třeba divocí potkani přimíchali mezi ty laboratorní. Pracoval jsem tam tři roky a déle by to bylo těžké. Naštěstí přišel pád režimu a my jsme "revolučně" obsadili prostory po univerzitní vojenské katedře v Praze-Motole. Jsou to takové papndeklové buňky, dnes už kdovíjak nevypadají, ale tehdy jsme si tím výrazně pomohli.

Profesor Herget považuje "sklepní" období dokonce za jednu z nejpříjemnějších etap své vědecké dráhy.

Ano, šlo o slušný start. Alespoň jsme se naučili pracovat v extrémních podmínkách. Později už to mohlo být jen lepší.

Zažil jste po přestěhování do USA silný kulturní šok?

Odjížděl jsem na podzim roku 1991 a v té době byl ten náraz ještě velmi ostrý. Je zřejmě zbytečné popisovat, nakolik měla univerzita v Minnesotě a Univerzita Karlova odlišné vybavení i způsob financování. Při práci ve vědeckém týmu je ovšem důležité také intelektuální vybavení, ostrost myšlení, kolegiální vztahy. A v tom byla americká "laborka" hodně podobná tomu, na co jsem byl zvyklý z Prahy.

Ovládal jste už tehdy angličtinu?

Jen jsem si myslel, že ji umím. Chodil jsem v Praze na lekce, ale vedli je učitelé, kteří za totality nikdy neměli možnost vycestovat. Navíc nás učili britskou angličtinu, která se od americké liší asi jako čeština od slovenštiny. První měsíc jsem Američanům příliš nerozuměl. Lidé na univerzitě mi naštěstí hodně pomáhali, rozhodně nedávali znát, že bych nějak jazykově nestačil.

V té době jste už měl rodinu, manželku a syna. Vůbec jste neváhal vzít je s sebou?

V dopise, kterým mi z Minnesoty sdělovali, že jsem získal stipendium, bylo zdůrazněno, že částka nepostačí k tomu, abych z ní uživil celou rodinu. Pro mě ale nepřicházelo v úvahu, abych odjel sám. Proto jsem do Ameriky vyrazil o měsíc dřív, abych všechno zařídil. Při odletu z Prahy jsem pak ani nemohl celé rodině koupit zpáteční letenku, museli jsme na ni našetřit až tam. První rok byl opravdu hodně skromný. Původně jsme měli v Americe strávit právě jen ten rok, ale pak moji šéfové našli nějaké další zdroje a my jsme pobyt v USA postupně prodlužovali až na pět let. 

Co ve Státech dělala vaše paní?

Pro ni to bylo velmi náročné. V Praze tou dobou začínala jako psycholožka a najednou musela v Minnesotě znovu navazovat profesní kontakty. Navíc neměla nablízku babičky, které by jí pomáhaly s dítětem. Nakonec pracovala jako psycholožka v protidrogové poradně a zvládala to výborně. Například se dokonale naučila slangovou angličtinu, které já jsem vůbec nerozuměl. Amerika je známá nezdravým jídlem a konzumem. Ztloustl jste tam? Ne. Přibral jsem, až když jsem se vrátil domů. Amerika je předmětem spousty předsudků...

Co si o ní myslíte vy?

Hlavně to není jedna jednolitá země. Co někdo zakusí v New Yorku, nemusí vůbec platit třeba v San Francisku. Minnesota je na středozápadě, konzervativní stát s lesy a jezery, něco na způsob Norska. Ostatně Norové se tam dřív hodně stěhovali, zřejmě aby si připadali jako doma. Když ten stát mám hodnotit, slovo konzum rozhodně není první, co mě napadá.

Co si tedy vybavíte?

Prostředí je tam velmi rodinné, lidé hodně chodí do kostela, nepřátelí se s každým hned na potkání. Než navážou hlubší vztah, trvá to déle, ale pak už silně drží při sobě. Dodnes tam máme řadu přátel, s nimiž se vždy rádi vidíme. Na Ameriku, kterou jsem poznal, nedám nikdy dopustit.

Proč jste se vlastně vrátil do Česka?

Neodjížděl jsem do Států natrvalo. Chtěl jsem na zkušenou a jen se to trochu protáhlo.

A jaký byl návrat?

Hodně těžký. Dobře jsem viděl, že se během těch pěti let naše země viditelně posunula. Jenomže my jsme si v Americe zvykli, že musejí taky platit nějaká pravidla. A to nám v Česku chybělo. Hodně lidí se tu pohybovalo na hraně regulí, fixlovali, při tom se usmívali a okolí jim za to ještě tleskalo. Vzpomínám si, jak jsme se pokoušeli vrátit čerstvě koupené vadné boty. Málem nás odvezli do Bohnic.

Vrátil jste se v době úsporných balíčků, kdy Klausova vláda razantně krátila rozpočty pro školství a vědu. Jaké jste z toho měl pocity?

Naše laboratoř (při Ústavu fyziologie 2. lékařské fakulty UK, pozn. red.) se za tu dobu v mnohém změnila k lepšímu. Na americkou úroveň se sice ještě nevyšvihla, ale byla aktivní a neměla problémy s grantovým financováním. V době úsporných balíčků se však ukázalo, nakolik je vysoké školství podfinancované. Na výzkumný projekt jsme peníze pokaždé nějak sehnali, ale na výuku studentů jsme dostávali velmi málo. Částečně jsme to vykrývali právě z peněz za výzkum, díky nimž jsme byli alespoň nějak zaplaceni. Právě přesvědčení, že takový systém je dlouhodobě neudržitelný, mě po pár letech přivedlo do akademického senátu. Chtěl jsem se pokusit o nápravu.

Změnil se podle vás od té doby přístup politiků k vysokým školám?

Určitý posun od nesplněných předvolebních slibů k alespoň trochu lepšímu financování je přece jen znatelný. Jsem ale opatrný, zrovna se blíží volby. Může to být tím.

Jako předseda akademického senátu jste patřil k hlavním postavám Týdne neklidu, v němž vysokoškolští studenti a učitelé dávali najevo nespokojenost s přístupem vlády. Jak tato akce ovlivnila vztah politiků a univerzit?

Nepatřil jsem k hlavním postavám Týdne neklidu. Byla to hlavně záležitost studentů. Vyjádřil jsem jim podporu a pak jsem někde něco říkal... Sama o sobě by ta akce tolik nezměnila, ale současně s ní vrcholilo několikaleté období, v němž se akademici snažili veřejnosti i politikům připomínat a vysvětlovat, proč je podpora vysokých škol důležitá.

Myslíte si, že české vědě stále ještě hrozí odliv mozků do zahraničí?

Ta hrozba trvá, navíc nemusí jít jen o odliv do ciziny. Proč mnozí lékaři nedělají výzkum, neléčí a raději prodávají acylpyrin? Pracovat jako dealer ve farmaceutické firmě, na to člověk nepotřebuje lékařské vzdělání. I když je pravda, že se mu hodí.

V programových tezích pro volby rektora jste se zavázal získat pro mladé vědce srovnatelné peníze, jaké mají jejich vrstevníci v komerční sféře. Jak to chcete udělat?

Doktorandi a začínající vědci mají tak nízké platy, že je to opravdu vyhání pryč; ať už do ciziny nebo pryč z vědy. Víc peněz rozhodně nepotřebují z hamižnosti. Stipendia doktorandů, kterým bývá zhruba třiadvacet let, se pohybují kolem pěti tisíc. S tím se nedá vyžít.

Budete žádat další peníze od státu?

Univerzita má větší množství zdrojů financování, takže dnes už zdaleka není závislá na státní dotaci. Veřejné peníze tvoří zhruba dvě třetiny univerzitního rozpočtu. Ve schopnosti zajistit si vlastní peníze je ale mezi jednotlivými pracovišti velký rozdíl.

Neustále je slyšet o nutnosti propojit univerzity s byznysem. Proč se o tom pořád jenom mluví?

První otázka je, zda má Univerzita Karlova firmám vůbec co nabídnout. Zadruhé musí mít komerční sféra zájem vkládat peníze do vědy. Zatřetí bychom měli propojení mezi firmami a vědci výrazně usnadnit. V Americe má každá standardní univerzita k dispozici specializovaný útvar, který se na profesionální úrovni zabývá marketingem, ekonomikou a právními otázkami společných projektů školy a byznysu. U nás se něco podobného teprve rozjíždí, minulé vedení univerzity zkušebně zprovoznilo instituci jménem Centrum pro přenos poznatků a technologií (centrum zahájilo činnost v květnu roku 2005, plně funkční má být v roce 2007, pozn. red.).

Myslíte, že čeští vědci mají chuť "prodávat se"? Z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit, že se například málokdy chtějí vyjadřovat pro média.

Vědci se médií obávají a částečně je chápu: co novinářům řeknou, nemohou vzít zpět. To je pro akademiky docela problém, protože mají tradičně jiný přístup. Než řeknou názor, musejí probrat všech pět nebo kolik variant a z nich jim teprve vykrystalizuje skutečnost. Navíc jim to trvá třeba tři hodiny, přičemž média potřebují rychlou a stručnou reakci. Ale máte pravdu, že docenti a profesoři musejí způsob této komunikace pochopit. Jinak budou univerzity i veřejnost o hodně přicházet. Již zmíněné Centrum pro přenos poznatků by mělo pracovat i tímto směrem.

Váš volební program upozorňuje rovněž na chyby při schvalování výzkumných záměrů (jde o velké vědecké projekty, které univerzita neplatí z vlastních zdrojů, nýbrž vědci žádají o peníze na ministerstvu školství, pozn. red.). Co vám vadilo?

Nešťastné bylo už zadání z ministerstva školství. Všechno vznikalo za pochodu a některá kritéria se dolaďovala, až když byly podané přihlášky. Při oznámení výsledků pak ve vědecké obci nastal slušný poprask, nevhodný byl i byrokratický způsob řízení. Když v přihlášce například chybělo jedno rodné číslo, šel projekt automaticky do koše. Nikdo už neposuzoval, jestli to náhodou není vynikající záměr. Přitom stačilo zvednout telefon a ten údaj doplnit. Už jsem o tom mluvil s předsedou Akademie věd Václavem Pačesem. Na takové věci budeme společně upozorňovat, protože jde o zbytečné mrhání intelektuálními možnostmi země. Pokud se rozdělují takto velké peníze, musí být příslušná procedura úplně dokonalá. 

Pomohlo by univerzitám školné?

Se školným bych souhlasil, ale mám dvě obavy. Zaprvé, aby se jeho zavedením nesnížila vysokým školám státní dotace. Nebylo by spravedlivé, aby posluchači platili za dluhy z minulosti. Zadruhé je nutné, aby školné nevyloučilo studenty, kteří nemají peníze. To by šlo vyřešit správně nastaveným systémem půjček a stipendií.

Kdo je vám blízký na politické scéně? Pravice?

Univerzita by měla být apolitická. Ovšem Amerika, kde jsem zpočátku neměl žádné zázemí ani kamarády, mě naučila, že by se každý měl postarat sám o sebe.

A jak jste spokojen se sociálnědemokratickou vládou a její politikou pro vědu a výzkum?

Znovu připomínám, že univerzita je nepolitická, proto bych se u těchto otázek nechtěl dlouho zdržovat.

Tak alespoň stručně.

Když do křesla ministryně školství usedla doktorka Buzková, hleděl jsem na to dost ostražitým okem. Přiznávám, že jsem měl obavy, zejména kvůli některým zkušenostem s předchozím ministrem z ČSSD (Eduard Zeman v roce 2001 slíbil větší rozpočet a univerzity na základě tohoto slibu přijaly více studentů, pak ale nedostaly ani korunu navíc, pozn. red.). Po těch čtyřech letech ale mohu říct, že Buzková je jedním z nejlepších polistopadových ministrů školství, alespoň z pohledu vysokých škol. Důvody ke kritizování se samozřejmě najdou vždy, ale jedno je jisté: vysoké školství má dnes víc peněz, což je práce Buzkové a jejích spolupracovníků (výdaje na vědu v tomto roce vzrostou o dvě miliardy, pozn. red.).

Sám jste poslancem v obecním zastupitelstvu Rudné u Prahy, kde také žijete. S jakým programem jste byl zvolen?

Kandidoval jsem za malé uskupení a náš program se týkal lokálních, spíš praktických věcí. Šlo nám hlavně o styl vedení obce. Předchozí radnice vystupovala autoritářsky a spousta věcí se odehrávala pod pokličkou. Do zastupitelstva jsem se dostal na preferenční hlasy, přeskočil jsem několik ostatních kandidátů. Celkem mě to potěšilo, říkal jsem si, že vědci a Univerzita Karlova zřejmě mají skvělou pověst. 

Měli by vědci zasahovat do politiky? Váš předchůdce, rektor Ivan Wilhelm, odmítl v roce 2003 prezidentskou kandidaturu. Udělal dobře?

Jako předseda akademického senátu jsem mluvil při jeho druhé rektorské inauguraci, krátce po prezidentské volbě. Zalitoval jsem tehdy, že ještě neumíme klonovat lidi. On by byl jako prezident skvělá postava, ale na druhou stranu jsem rád, že dal přednost univerzitě.

Troufl byste si zhodnotit, jaké mají vědci pro politiku předpoklady?

Vědci jsou pochopitelně různí, ale dá se u nich předpokládat obecně vytříbenější logické myšlení a větší záběr poznatků. Alespoň ve významných poradních pozicích by se rozhodně měli objevovat. Myslím, že by to bylo ku prospěchu našeho veřejného života.

Novinář Petr Holub nedávno v českém vysílání BBC prohlásil, že váš odchod z vědecké pozice na rektorát je pro veřejnost špatným signálem. Prý jste tím dal najevo, že vědě nevěříte a nespatřujete v ní pro sebe žádnou budoucnost.

Tu argumentaci jsem vůbec nepochopil. Vědecká kariéra přece funguje tak, že nejdříve se člověk učí a pak pomáhá druhým! Své zvolení vidím jako naplnění tohoto principu. Chtěl bych ze své nové pozice posouvat vědu kupředu a dívat se, kudy lze proniknout na světovou špičku. Takže je to přesně naopak než ve zmíněném komentáři.

Spolu s brněnským rektorem Petrem Fialou a děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Stehlíkem patříte k poměrně mladým vědcům, kteří se ocitli na špičkových akademických pozicích. Dá se už konečně mluvit o univerzitní výměně generací?

Zbožňuji českou akademickou sféru, protože není mnoho jiných prostředí, kde by vám ve čtyřiačtyřiceti letech ještě říkali, jak jste úžasně mladý! Mé zvolení asi je v principu změna k dobrému, ale stejně si myslím, že nezáleží ani tak na věku, jako spíš na osobní vyzrálosti.

Pojmete funkci rektora politicky, manažersky, úřednicky? Nebo zůstanete vědcem?

Rozhodně si nepřipadám ani jako politik, ani jako úředník. Spíš jako manažer, rád bych byl něco jako lídr. Zatím však nevím, jak tu svou roli přesně popsat.

Jste profesorem a nyní i rektorem. Jak bude vaše kariéra pokračovat?

Takhle já nehraju. Nedělám to kvůli nějakému postupu na vyšší a vyšší funkce. Teď mám před sebou velké sousto. Univerzitu asi nezničím, ani kdybych byl sebehorším rektorem, ale můžu selhat sám před sebou. To se snad nestane, nejsem zvyklý být nejhorší.

* * *

Václav Hampl (44)

Narodil se v Praze. V roce 1985 vystudoval fyziologii na Přírodovědecké fakultě UK. První zaměstnání získal v témže roce v Ústavu patologické fyziologie na Fakultě dětského lékařství UK, od té doby spolupracoval s profesorem Janem Hergetem. Dlouhodobě se věnuje výzkumu cév v plicích a placentě. V letech 1991 až 1996 působil na University of Minnesota v Minneapolisu. Po návratu začal sbírat akademické hodnosti; profesorem se stal v roce 2002. Současně se angažoval ve vysokoškolských "strukturách"; v posledních třech letech byl předsedou Akademického senátu UK. Loni v říjnu byl zvolen rektorem UK a 1. února se ujme funkce. Je ženatý, má syna a dvě dcery.

Foto: Jan Schejbal