Rok dramatických staveb

EVROPA JE UNAVENÁ STROHÝM MINIMALISMEM, ŘÍKÁ ALEXANDR SKALICKÝ

Českou architekturu dál ovládají Pražáci a Brňáci. Domy mohou vypadat jako hnízda, nebo jako srostlé hranoly. Takové postřehy vozil Alexandr Skalický, když celé jaro a léto objížděl nové stavby. Třicítku nejlepších vybral do ročenky Česká architektura 2005–2006.

Na cestě za novými stavbami jste procestoval celé Česko. Co jste viděl očima architekta?

Na mnoha místech jsem byl po letech, někde vůbec poprvé. Zdá se mi, že všechno je takové opravené, udržované a lepší.

Jaký je váš hlavní dojem z architektury, která vzniká?

Evropské prostředí je už trochu unavené strohým minimalismem. Je tendence k architektuře, která je mnohem dramatičtější i tvarově bohatší, a zdá se mi, že se to odráží také u nás.

Skončila snad éra minimalistických „ušlechtilých krabic“?

Minimalismus byl založen na intelektuální úvaze, že všechno bude záviset jenom na výrazu materiálu. Ale na takové stavbě musí být všechno super dokonalé, a to je velice drahé. Když při realizaci dojde k menší chybě nebo k horšímu provedení, pak se výsledek rázem velice zhorší. Navíc jakmile do stavby vstoupí život, tedy když tam pak chodí lidé v různých barevných tričkách, všechno se tím naruší. Minimalismus už vyčerpal všechny podněty a architektura potřebuje nový impuls.

Jak se to konkrétně projevuje u nás?

Mezi mladými je hodně těch, kteří dělají výtvarnou architekturu. Například bych upozornil na Davida Chmelaře, který postavil bytové domy v Polici nad Metují. To je takové ospalé historické město s klášterem. Na jeho kraji je obyčejné sídliště a člověk by řekl, že tam už nemůže nic být. A tenhle mladý kluk tam postavil dvě bytovky, které mají nádhernou výtvarnou symboliku. Jsou to domy pro mladé lidi a je v nich jakoby spousta hnízd, každé okno je trochu jiné a není vidět hranice mezi patry. Nebo bych zmínil brněnský ateliér ATX, který nově dokončil rodinný dům ve Lhotě u Blanska. To je srostlice hranolů, různě natočených, takže když se dům obchází, působí různě ze všech stran, je to velice zvláštní.

Platí ještě, že dobrou architekturu u nás dělají skoro výhradně architekti z center, Brňané a Pražané?

Je to v podstatě tak. Největší množství staveb je od architektů z Prahy a Brna. Vlastně jediný opravdu mimopražský architekt, který bude v ročence, je Zdeněk Trefil z Valašského Meziříčí, který tam postavil bytový dům. Jinak v ročence figuruje ještě ateliér Archteam z Náchoda, kde pracuji i já. Jenže ten má kancelář také v Brně. Další mimopražský je Jiří Příhoda z Lubné u Litomyšle, ale ten působí také v Praze.

Vy sám jste přece v Náchodě připravoval na studia architektury několik mladých architektů. Jak to s nimi dopadlo?

O některých nevím nic. Dva z nich, David Chmelař a Milan Vít, mají své stavby v ročence. Oba jsou z východních Čech, ale kanceláře mají v Praze. Proč se originálnímu stavění nedaří v regionech? Každý architekt může svoje myšlenky rozvíjet jenom na zakázkách. Tím, že v regionech není tolik příležitostí, tak nemají architekti na čem vyrůst. Takže tam není dost silný kreativní vývoj. Potom dochází k přebírání nápadů zvnějšku, spousta nápadů se poskládá dohromady a je z toho takový ovocný koktejl. Nejhorší je přebírání nápadů z časopisů. Naopak kvalita se pozná podle toho, že všechno odráží vnitřní názor architekta od celkového uspořádání až ke dveřním klikám.

Je to také tím, že v menších městech mají většinu zakázek „předjednanou“ přes své známosti místní stavební firmy a jejich projektanti?

To asi nemá cenu rozvádět, to je asi stejné v celé České republice; nebo spíše v celé Evropě.

Vy s tím nemáte špatné zkušenosti?

Samozřejmě, že mám špatné zkušenosti.

Co byl váš osobní architektonický zážitek roku?

Byl jsem členem poroty soutěže Arch, to je slovenská obdoba české Grand Prix Obce architektů. Tím jsem se po dvaceti letech ocitl na Slovensku, v Bratislavě. Tamní architekturu a časopis Projekt jsem v mládí velmi sledoval, bylo to mnohem progresivnější než scéna u nás. Teď jsem tam objížděl stavby a připomínal si tu dobu, bylo v tom i trochu nostalgie.

Jaká je dnes slovenská architektura?

Na Slovensku jsou menší ekonomické možnosti, a tak je i menší kvantita staveb, takže není tolik z čeho vybírat. Slováci také hodně přebírají podněty zvnějšku. Ale architektura je určitě na vzestupu. Osobně mě zaujal jeden výborný dům, který navrhl architekt Martin Kvasnica pro slovenskou rodinu do Dolního Rakouska. Ono je to těsně za hranicemi a je tam kupodivu levnější žití než v centru Bratislavy. I postavení domku vyšlo levněji.

Poznáte dobrou stavbu už na obrázku?

Když dvacet let navrhujete domy, z plánů a vyobrazení poznáte hodně. I když jsem se setkal s případy, že na fotografii to vypadá dobře, ale provedení je to nejhrubší, není to propracované, developer šetří a ani to nemusí být chyba architektů.

Ptal jste se také uživatelů staveb?

Ale také. Třeba v Přestavlkách u Roudnice je takový drobný rodinný dům od architektů Schauflera a Roskovce a paní majitelka si stěžovala, jaká procesí jí tam chodí a že všichni chtějí procházet domem. Tak jsem raději zůstal venku.

* * *

Alexandr Skalický (48)

Žije a pracuje v Náchodě. V 80. letech působil ve Stavoprojektu Trutnov a Sportprojektu Náchod. V 90. letech byl spolumajitelem ateliéru Tsunami, od roku 1999 je nezávislý architekt a člen ateliéru Archteam, kterému se povedlo propracovat na špičku české architektury. Za své stavby získali jeho členové řadu ocenění, nejvyšší bylo Grand Prix Obce architektů 2001 za stylové bytovky v Rudníku v Podkrkonoší; udělení ceny však později zpochybňovala obec Rudník a vyvolalo řadu polemik. Skalický také maluje a píše texty o architektuře, vydal je knižně v knize Megastore. Letos sestavoval prestižní ročenku Česká architektura 2005–2006.