Jeho objev znamená naději pro ženy, které trápí neplodnost. Také pro ženy v menopauze, které by chtěly mít vlastní děti. Týmu vedenému Čechoameričanem Antonínem Bukovským, který se specializuje na léčbu neplodnosti, se na univerzitě v Tennessee podařilo jako prvnímu na světě „vyšlechtit“ v laboratorních podmínkách lidské vajíčko.
Pokusy se šlechtěním lidských vajíček v laboratoři připomínají spíše vědeckofantastickou literaturu. Jak vás to vlastně napadlo?
To byl dlouhodobý proces. Nikdy jsem se nehodlal smířit s obecně zažitými představami, že žena má od narození ve vaječnících přesně daný počet vajíček. Například u žab či u ryb to tak totiž není, ty produkují nová a nová vajíčka i v dospělosti. Tvrzení, že u žen je tomu jinak, jsem tudíž považoval za něco, co stojí proti Darwinovi.
A snažil jste se to dokázat...
V roce 1977 jsme poprvé publikovali v časopise Československá gynekologie rozbor situace, ale až o osmnáct let později se nám podařilo doložit to, co jsem předpokládal. Zjistili jsme, že se v ženském vaječníku tvoří nová vajíčka v průběhu života ženy.
To ale ještě nemá nic společného s jejich pěstováním v laboratoři.
Řekli jsme si, že když vidíme tvorbu vajíček ve vaječnících, tak by bylo možné zkusit totéž otestovat na kmenových (nespecializovaných, univerzálních, pozn. red.) buňkách setřených z povrchu vaječníku. Ukázalo se, že tyto buňky jsou skutečně schopny se v živném roztoku s obsahem ženských hormonů přeměnit na vajíčka.
Jaký jste měl pocit, když se vám tato domněnka potvrdila?
Nečekali jsme to, protože první pokus se nezdařil. Když jsme se v druhém případě dívali pod mikroskop a ona tam ta vajíčka byla, tak to bylo opravdu nádherné.
Jak dlouho mohou vajíčka „žít“?
Zatím přesně nevíme, ale odhadujeme, že je bude třeba použít během několika málo dnů anebo bude nutné přechovávat kmenové buňky zmrazené.
Co bude váš objev znamenat v praxi?
Zásadní a největší přínos by měl mít pro asistovanou reprodukci. Šanci tak mohou dostat ženy, které zatím ani cestou umělého oplodnění nebyly schopny mít vlastní dítě, protože měly poškozená vajíčka, anebo dokonce neměly vůbec žádná. Toto by jim mohlo dopomoci k potomkům. Zatím se tento druh neplodnosti řeší dárcovstvím.
Mluvilo se i o tom, že bude možné oddálit menopauzu o deset až dvanáct let. Jak?
Oddálení přechodu u ženy není zase nic tak důležitého, ženám o hormony příliš nejde, neboť je mohou užívat v tabletkách. Podstatný je ale fakt, že by mohly mít vlastní dítě i tehdy, kdy už nemají kvalitní vajíčka. Ta se tvoří zhruba do pěta- až osmatřiceti let, pak už ve vaječnících zůstávají jen ta „stará“, která v sobě hromadí genetické poruchy. Pravděpodobnost, že se narodí geneticky postižené dítě, se s přibývajícími roky po pětatřicítce zvyšuje. Právě tady může nastoupit naše metoda, protože umožňuje vytvořit absolutně čerstvé vajíčko.
Co bude s vaším objevem dál?
Na univerzitě už nemáme potřebné technické zázemí, takže se pokusíme navázat spolupráci s některou z laboratoří, jež se zabývá umělým oplodněním. Představuji si, že bychom do následných experimentů zapojili ženy, které chtějí otěhotnět za pomoci darovaného vajíčka. My jim nabídneme, že se pokusíme vypěstovat jejich vlastní. Kdyby se to nepovedlo, nic by se vlastně nestalo, protože ony stejně žádaly o anonymní dárcovství. V opačném případě by naopak porodily biologicky vlastní dítě.
Kdy byste takovou praxi chtěl zahájit?
Záleží na dalších dohodách. Navíc nikdo nechce nechávat nahlížet konkurenci do své „kuchyně“. V současnosti používanému oplodnění ve zkumavce trvalo čtyřicet let, než se jako metoda propracovalo do klinické praxe. Obecně se říká, že to může trvat ještě nějakých deset let, než se náš objev uplatní v běžném životě. Já jsem optimističtější. Domnívám se, že to potrvá tak tři roky, než se vše podaří prozkoumat. Zatím nevíme. Jsme na úplném začátku.
Není „proti přírodě“ umožňovat neplodným lidem, aby měli děti?
Tento zákrok samozřejmě půjde provést jen u párů, které nebudou mít genetické problémy, a i zárodek bude v důkladném genetickém šetření. Všechno bude obdobné jako u standardního umělého oplodnění.
Neměla jsem teď ani tak na mysli váš objev, ale spíše obecně etickou rovinu...
Z etického hlediska na tom není vůbec nic závadného - právě naopak. Neděláme nic jiného, než dělá příroda. Vždyť používáme stejné kmenové buňky, ze kterých se vajíčka v průběhu časného vývoje a v období optimální plodnosti u většiny žen normálně tvoří. Cílem je vrátit vajíčka po oplození spermiemi partnera té neplodné ženě, které buňky patří. Je to jenom opakování přírody, a je to etičtější než dárcovství vajíček.
Ve Spojených státech se o využívání kmenových buněk ve výzkumu diskutuje i na politické úrovni. Konzervativní pravice jejich využití odmítá jako neetické. Mýlí se?
Je třeba rozlišovat kmenové buňky z embryí, u nichž výzkum povolen není, a kmenové buňky z dospělých tkání, což je náš případ, kde je naopak výzkum žádoucí a podporuje ho federální vláda.
Mají americké ženy ve srovnání s Evropankami lepší povědomí o tom, co jim moderní věda nabízí?
Nemyslím, neboť ohlasy na náš výzkum jsme dostali nejen od žen z USA, ale z celého světa.
Co si myslíte o protestech, které pořádají americké radikální skupiny před klinikami, na nichž lékaři provádějí pacientkám interrupce?
Všechny tyto protesty jsou založené na náboženském přesvědčení, které nesdílím.
Co vás přivedlo do amerických výzkumných laboratoří? Nespokojenost s podmínkami doma?
Odcházel jsem z Československa v roce 1990, původně na tříměsíční stáž. Pak jsem si říkal, že zůstanu pět let. Teď už je z toho více než patnáct roků. Věda u nás na tom byla v té době dost špatně a já chtěl někam, kde by to šlo lépe.
Jak se vám bádalo za minulého režimu?
Stačí si třeba vzpomenout na problémy s chemikáliemi, přístroji. Na roztoky, které jsem potřeboval k práci, se běžně čekalo tři měsíce. Ve Spojených státech je mám druhý den v laboratoři. Na všechno musela být řada povolení.
Léčba neplodnosti byla vždy vaše doména?
Začínal jsem v Jindřichově Hradci a pak jsem působil na gynekologicko-porodnické klinice v Podolí. Na porodnictví jsem se zaměřil už na studiích. Měl jsem pocit, že na rozdíl od jiných lékařských oborů, kde člověku tu něco uříznou či ozáří, je právě tato disciplína produktivní, protože se něco nového plodí.
Byl na vás jako na ambiciózního vědce za minulého režimu vyvíjen tlak, abyste se stal členem komunistické strany?
Pod tlakem byla většina z nás. Vstoupil jsem tam s cílem, aby se to dříve rozpadlo.
Kdo vás přivedl k medicíně?
Podstatnou roli asi sehrál fakt, že jsem se hlásil na průmyslovku kvůli zálibě v technických oborech, ale nedokázal jsem si při pohovoru vzpomenout na obsah válce, a tak mě nevzali. Takže jsem pokračoval na gymnáziu. Pak už jsem šel ve stopách rodinné tradice. Tatínek byl plicní lékař a řediteloval ve třicátých letech v plicním sanatoriu v Žamberku. Lékař byl i strýc a taktéž dědeček z maminčiny strany. Ten působil dokonce v Americe, kde měl praxi. Jenže pak asi jako Antonín Dvořák po pár letech zjistil, že Čechy jsou Čechy, a vrátil se zpátky.
Nelákalo vás věnovat se především klinické praxi?
Asi i k bádání jsem zdědil vlohy. Náš předek z tatínkovy strany, Bavor Rodovský z Hustiřan, patří k představitelům vyspělé české alchymie 16. století. Věnoval se však i matematice, astronomii a filozofii. Můj dědeček se zabýval zase mineralogií. V Kutné Hoře objevil a popsal nový nerost, který po něm byl posléze pojmenován jako „bukovskyit“. Je až s podivem, že tento nerost připomíná pod mikroskopem vaječník.
Když zjistíte, že jste se ve výzkumu vydal nesprávnou cestou a promarnil čas a třeba i peníze, jak se s takovým zklamáním vyrovnáváte?
To je běžné v každém výzkumu. V podstatě jde o to, že je třeba si vážit i omylů, neb z nich se učíme.
Nemáte chuť se podobně jako váš dědeček přestěhovat z Ameriky zase zpět do Čech a dělat vědu tam, odkud jste přišel?
Amerika je laskavá. Takové ty řeči o honbě za byznysem a za ziskem, ono to zase až tak není. Mně je na ní sympatické, že tam nepotřebujeme tolik úřadování. Spousta věcí je založena na důvěře. Když jsme se například přistěhovali, tak jsme na tom nebyli moc dobře. Pro děti jsme neměli ani peníze na obědy v jídelně. Šli jsme do školy, řekli jsme, jak na tom jsme, a děcka dostala obědy zadarmo. Žádné papírování, potvrzování příjmů. Stačí slovo. Důvěra je vzájemná a celý život pak díky ní vypadá jinak.
Jste ještě vůbec českým občanem?
Zatím mám zelenou kartu a o americkém občanství nyní uvažuji.
Vaše nová vlast není příliš vstřícná k Čechům, kteří ji chtějí navštívit. Češi, na rozdíl od Američanů cestujících do České republiky, stále potřebují ke vstupu do USA vízum. Mnoho lidí je ze zcela nepochopitelných důvodů vůbec nedostane. Nepobuřuje vás to?
Právo každého státu je určovat si vízovou politiku. To platí jak pro USA, tak pro Českou republiku.
Máte další badatelské plány?
Nyní jsem se zaměřil spolu s kolegy na placentu. Existuje totiž představa, že průběh těhotenství určí, jak bude život ve zdravotním slova smyslu dál probíhat. Zda bude člověk trpět cukrovkou, obezitou, cévními či srdečními chorobami. Moc toho ještě nevíme, ale pravděpodobně v tom hraje nějakou roli právě kvalita placenty. Mimo to se zabýváme také spermiemi.
Úbytek spermií u mužů je prý tak rychlý, že se na konci devadesátých let musely měnit normy pro plodné muže. Podle starších tabulek by už prý téměř všichni muži byli označeni za neplodné. Proč?
Myslím, že záleží hlavně na tom, v jakém prostředí žijeme a co jíme. Ženy to mají pojištěné právě kmenovými buňkami, které jsou rezistentní vůči zevním vlivům. Muži jsou na ně citlivější.
Čím je to podle vás způsobené?
Především stravou, která je plná pesticidů a chemie. Nedoporučoval bych například ztužené tuky, to jsou karcinogeny, ale bohužel se o tom málo mluví. Všichni doporučují jíst zeleninu, ale i v tomto případě jde o to, jakou. Ani ne tak co se týče druhu, ale kvality. Rajčata bez charakteristické vůně například nekupuji a vyhýbám se jim i v restauracích.
Jenže člověk nemá moc na vybranou.
V Americe začínají přibývat potravinové řetězce s možností výběru mezi standardní a organicky pěstovanou zeleninou, ale totéž se týká ovoce, mléka, vajec, mouky, chleba či masa. Organické produkty vycházejí z tradičních postupů pěstování surovin a nabývají původní vůně a chuti. Cenový rozdíl se pohybuje někde mezi deseti a třiceti procenty.
Také jste zastáncem teorie, že za sto let se budou lidé rodit už jen za pomoci asistované reprodukce?
Kdosi řekl, že člověk vydrží více než pokusný potkan v laboratoři. Takže tak zlé to snad nebude.
Kdybyste měl vysvětlit, co vás ke špičkové vědecké práci motivuje, co byste řekl? Zvědavost? Soutěživost? Touha po úspěchu a uznání?
Všechny tyto motivace.
* * *
Antonín Václav Bukovský (62)
Narodil se v Praze. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Během studií pracoval v Anatomickém ústavu lékařské fakulty a na Gynekologickoporodnické klinice u Apolináře. Po škole a vojenské službě nastoupil v Jindřichově Hradci na gynekologicko-porodnické oddělení, kde založil cytologickou laboratoř a složil první atestaci. V roce 1975 přestoupil do Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí, kde se věnoval jak klinické práci, tak výzkumu. V roce 1990 odjel na pozvání do Spojených států, kde se věnuje výzkumu lidských vaječníků. Na univerzitě v Tennessee získal titul docenta a posléze profesora v oboru gynekologie, porodnictví a reprodukční biologie. Z řady jeho publikací získala světovou pozornost zejména práce o možnosti vývoje nových vajíček z kmenových buněk vaječníků. Je ženatý, má dvě dcery.
Foto: Petra Mášová
