Výkladní skříň Božího Daru

Po triumfu na Tour de Ski se Lukáš Bauer mihl doma. Se synem Matyášem si zalyžoval na Božím Daru, zvládl mediální den v Grand-hotelu Pupp v Karlových Varech, zajel za lékařem reprezentace do Jilemnice a váhá, zda ve středu odletí do Kanady na další závody. Je nachlazen.

Reprezentační lékař Martin Koldovský vás jistě zná nejlépe, ale bylo rozumné jet za ním přes půl republiky? Není jednodušší zajít k doktorovi doma na Božím Daru?

To je právě ten paradox boje proti dopingu. Mám banální onemocnění, ale třeba coldrex si vzít nemůžu. Nebo ano? Nevím. Martin Koldovský ví, co jaký lék obsahuje, a zná všechna nařízení, může tedy předejít případným rizikům. Zatím jsem s ním mluvil jen telefonicky, ale dnes (ve čtvrtek, pozn. red.) za ním zajedu.

Naposledy takhle čněl nad všemi soupeři na olympiádě v Salt Lake City Němec Johann Mühlegg. Pak mu vzali medaile, protože nebyl čistý.

Tohle přirovnání už jsem taky slyšel.

Neozývají se z německého nebo norského tábora podobné hlasy?

Ozývají, ale nepatří běžcům. Napadají mě novináři, hlavně norští. Za poslední tři dny Tour jsem na takové otázky musel odpovídat pořád. Co prý se změnilo v mé přípravě? Podle jejich výkladu jsem nedosahoval žádných výsledků, a najednou vedu Tour de Ski. Přitom jsou to lidé, kteří jezdí po světě, vědí, že jsem vyhrál tři závody Světového poháru, že mám stříbrnou medaili z olympiády. Myslím, že je tlačí veřejnost, protože nikdo z Norů kromě nakonec čtvrtého Gjerdalena nemohl na přední umístění pomýšlet. Norsko je rozčarované. Hned po dojezdu předposlední etapy se ke mně v cílovém prostoru hrnul Svartedal a omlouval se za norské novináře, kteří prý o mně píší strašné věci. Dvě hodiny nato jsem potkal norské servismany a ti říkali to samé. Naštěstí neumím norsky a nic mě nehnalo k tomu, abych si ty noviny běžel opatřit. Večer jsem měl rozhovor do norské televize a moderátor na to taky zabrousil. Říkal jsem jen, že můžu opakovat stokrát, že jsem čistý, záleží na každém, jestli mi věří. Rodina a tým to vědí. Během Tour jsem byl čtyřikrát testován mezinárodní antidopingovou agenturou, při předchozích Světových pohárech snad pokaždé, dokonce mě i ráno budili. Ale já to čekal. Věděl jsem, že když budu jezdit dobře, někdo si položí otázku, jestli Bauer něco nebaští.

Váš úspěch byl skutečně zdrcující. Jak si ho vysvětlujete?

Prolomil jsem předchozí smůlu, kdy mi vždycky chyběl kousíček k medaili. Vždycky jsem někam jel jako favorit a vrátil se bez ní. A teď se mi v jednu nejdůležitější chvíli sešlo úplně všechno. Mám bezvadnou rodinu, moje žena Káča, Matyáš i malá Aneta jsou prostě zlatíčka. Dostavěli jsme dům. Byl jsem naprosto zdráv, přestože kolem mě všichni včetně Čechů kašlali a prskali. Servis kromě malého zaváhání před závodem na dvacet kilometrů odvedl pokaždé vynikající práci. Mám super formu. A taky jsem si před Tour úžasně odpočal.

Prý jste si odjeli vyčistit hlavu do výšky na ledovec. Kam?

Do Val Senales neboli Schnalstalu na italsko-rakouské hranice. Porce závodů byla dost velká a trenér Petrásek rozhodl, že ji Martin Jakš a já přerušíme odpočinkem. Pět dní jsme bydleli v horní stanici lanovky tři tisíce dvě stě metrů vysoko. Odtud až do dvou tisíc vedly sjezdovky. Takže jsme sjezdovali, chodili do posilovny a na běžky jsme se postavili jen dvakrát. Tahle přestávka měla nastartovat v organismu změny jako klasická vysokohorská příprava, která trvá tři týdny a probíhá tisíc osm set metrů vysoko. Neměli jsme na ni čas, ale zkrácená verze se, myslím, povedla.

Manželka Kateřina, syn Matyáš, jemuž budou v dubnu čtyři roky, a jedenáctiměsíční Aneta. Prý vás děti nenechají vyspat, je to tak?

Mates je neskutečně živé dítě, je s ním fakt horor, ale ohromná sranda. V klidnější Anetě už se taky začínají rojit všichni čerti. Možná je to tím, že nás Mates připravil, takže jsme s Káčou věděli, do čeho jdeme. O mně taky říkají, že jsem byl divoké dítě. Teď mi přijde, že buď jsem už starý, nebo děti mají čím dál víc energie. Jak se blíží večer, jako by nabíraly síly, kdežto my odpadáme naprosto zdecimovaní. Soustředění se vším tím tvrdým tréninkem je pro mě kolikrát záchrana. Obdivuji Katku, která je s dětmi pořád, že se z toho ještě nezbláznila.

Bydleli jste v Božím Daru v nájemním bytě, teď jste si nechali postavit dům. Znamená to, že v tomhle městečku už zůstanete?

Uvidíme, kam nás život zavane. Já jsem z Ostrova, to je kousek od „Božáku“, Katka z Jablonce nad Nisou. Katka je běžkyně, stejně jako její máma Helena Šikolová-Balatková. (Bauerova tchyně získala první československou olympijskou medaili v běhu na lyžích, bronz na pět kilometrů na ZOH 1972 v Sapporu, pozn. red.) Katka vyrůstala v rodinném domě a váhali jsme kvůli financím, ale pak rozhodlo, že dokud budu lyžovat, je Boží Dar ideální místo s nádhernou přírodou. Běžecká stopa začíná přímo u baráku. Jednou závodit přestanu, budu muset chodit do práce, a pokud bych nechtěl být hoteliér nebo vlekař, jsou možnosti přímo v místě minimální. Přesto jsme zvolili dům. Sousedé by asi ty naše divoké děti ani nerozdýchali, zachránili jsme jim pěkný kus nervů. Loni před Vánocemi jsme se tedy stěhovali do domu, který splňuje naše představy. Je to klasický horský barák se spoustou kamenů ve fasádě a beru ho taky jako jedno vítězství – naše společné.

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu TÝDEN


Foto: Robert Sedmík