Libanonci vkládají do výroby vína své umění i duši
24.10.2007 11:42
Pracovníci v libanonském údolí Bikáa, zalitém vlažným říjnovým sluncem, sbírali fialové hrozny z vinice Chateau Kifrája. Dokončili tak to, co vinař Michel de Bustros označoval za slibnou sklizeň, píše agentura Reuters.
Loni málem nebyla žádná. Válka mezi Izraelem a Hizballáhem, která trvala téměř do poloviny srpna, ohrožovala sklizňovou sezonu. "Válka skončila právě včas," říká kifrájský manažer Michel Faky. "Kdyby trvala jen o trochu déle, bylo by to katastrofální."
Letos kurdské a beduínské dělníky, kteří přišli ze sousední Sýrie a sbírají hrozny za deset dolarů denně (asi 195 korun), neděsí žádné bomby. Asi 30 mužů, žen a dětí se v obnošených, ale barevných šatech krčí mezi zelenými listy, plní krabice šťavnatými hrozny a odnášejí je na vozík.
Kifrája, která už je zvyklá na násilí a nestabilitu, vyrostla v druhou největší vinařskou oblast v Libanonu od chvíle, kdy de Bustros v roce 1979 začal s pěstováním. "Nevím, jestli tehdy bylo rozumné s tím začít. Teď to tak vypadá," říká osmasedmdesátiletý vinař. "Tehdy tady jen málo lidí začínalo nějak obchodovat. Bylo to skutečně dobrodružné."
Kifrája vyrábí ročně přibližně dva miliony lahví vína, jen o něco méně než oblast Ksara jižněji v údolí. Tam začali víno komerčně vyrábět jezuité před 150 lety. Obě vinice dohromady tvoří společně 65 procent celkové libanonské produkce. Tradice odvětví však sahá přinejmenším 4000 let do minulosti. Tehdy Féničané prodávali libanonské víno po celém Středomoří. A ve městě Baalbek dodnes stojí chrám římského boha vína Bakcha.
De Bustros zakazuje diskuse o víře nebo politice mezi křesťany a muslimy, kteří pracují na vinici. "Všichni si na to zvykli, a nemáme tedy problémy s tím, že by se lidé napadali kvůli politickým nebo náboženským názorům," říká.
Sezonní sběrači hroznů jsou muslimové, ale někteří z nich přiznávají, že porušují zákaz konzumace alkoholu, který jim ukládá jejich víra. "Mám rád červené víno," směje se čtyřiadvacetiletý Rubáí Músá. Předák Sulajmán Šamá, který s megafonem řídí práci, také přiznává, že se někdy napije, ale abstinuje během muslimského postního měsíce ramadánu. "Nepostím se, ale nepiju," říká.
Hádky o politice a náboženské střety nejsou v tomto tichém koutě Libanonu nijak časté. Je to nejspíš proto, že de Bustros vtiskl své vinici svůj vlastní charakter a se zaměstnanci jedná spíš jako otec než jako šéf. "Víno se nedá pěstovat v nepřátelském prostředí," říká blonďatý obchodník.
"Dobré víno nebude chutnat stejně, pokud je v ošklivé lahvi." Proto kolem vinice založil zahrady a také uklízí silnice, které vedou kolem jeho pozemků.
Před deseti lety prodal de Bustros podíl v Kifráji, ale jeho názory stále ovlivňují celý běh vinice. Každý rok pověřuje libanonské malířky, aby namalovaly etikety pro červená vína. Výběrová bílá vína jsou nadále pojmenovávána podle ženských operních postav v abecedním pořadí.
"Víno a všechny druhy umění jsou propojené," říká de Bustros. "Míchání hroznů je umění. Jednodruhové víno umění není - prostě jen vypěstujete víno, stočíte ho do lahví a je to. Nepřidali jste tam však nic ze své duše."
Dvaatřicetiletý vinařský expert, Francouz Fabrice Guibertau, sdílí se svým zaměstnavatelem jeho filozofii. "Chápu to tak, že víno je určitým způsobem živé. Je důležité vložit do výrobku duši," říká.
Přibližně polovina kifrájského vína se prodá v Libanonu, zbytek směřuje do zahraničí. Třetina exportu míří do Francie, kde jsou stovky libanonských restaurací, jejichž návštěvníci chtějí vyzkoušet neobvyklou chuť vína.
De Bustros je pyšný na to, co vytvořil. Když však přijde řeč na to, zda bude Chateau Kifrája existovat i v příštích desetiletích, povzdychne si: "Nejsem si jistý. Tolik jsem miloval všechno, co jsem tady udělal, že si neumím představit, jak to bude vypadat beze mě."
Foto: Profimedia, archív
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.