Zápisník labužníka 51-52/2007

Někdy v šedesátých letech se v Praze ujala nová tradice: patřilo k dobrému tónu jít v poledne na Štědrý den „na šneky“. Chodili tam umělci, malíři a spisovatelé, ale i herci a muzikanti.

Byla to jednak společenská událost, hojně navštěvovaná snoby, ale také v tom bylo jakési jemné politikum – mezi lidmi, kteří si pochutnávali na hlemýždích po burgundsku, především v Klášterní vinárně u Národního divadla, jste mohli potkat Václava Havla nebo

Pavla Kohouta, mluvilo se o krásné budoucnosti, neboť diktatura zvolna polevovala. Možná se šneci stali určitým symbolem nesouhlasu s komunisty, kteří jednak neuznávali půst, ale hlavně neuznávali nic, co bylo „buržoazní“. A šneci tedy buržoazní byli, to určitě. Pod záminkou šneků se mohlo debatovat a kout pikle. Možná právě v Klášterní vinárně se prodebatovával text Charty. Za normalizace se šneci stali vyloženě akcí disidentskou, mezi hosty v Klášterní jste mohli zaregistrovat podivné muže v tesilových oblecích, kteří se evidentně necítili dobře a šneky jedli s odporem. Ale co mohli dělat, byli tam služebně. Docela by mě zajímalo, jestli si estébáci přece jen na tuto lahůdku nezvykli. Kdoví, možná dnes chodí na šneky do Obecního domu.