Zápisník labužníka: o kapustnici a borovičce

„Nikdo nemá tak obrovský příruční sklad jako já," směje se pan Peter Ďurčo, majitel a šéfkuchař žilinské restaurace TOP. Jeho podnik totiž sídlí přímo vedle velkoobchodu Metro (obdoba našeho Makra) a pan Ďurčo tedy může po konkrétní hostově objednávce prostě zaskočit vedle „do skladu" a žádanou surovinu promptně zakoupit a ihned zpracovat. Za deset minut po objednávce už je jídlo na stole.

Restaurace je malá, má třicet židlí a vypadá prý jako obývák. Hosté tam chodí jako domů, vracejí se. Jídelní lístek se mění podle toho, co je vedle „ve skladu" zrovna zajímavého. Název TOP však neznamená, že by šlo o podnik luxusní, je to prý prostě zkratka tří zásadních slov: Totálně Oddaný Personál. Musím tam co nejdříve zajet.

Potkal jsem pana Ďurča v Bratislavě, kde jsem přednášel na mezinárodním gastronomickém kongresu a originální žilinský šéfkuchař byl rovněž jedním z řečníků. Kongres Hotel & Gourmet Forum se konal už popáté a diskuse se vedla většinou na téma Jak se nenechat potopit současnou krizí. Takových akcí není nikdy dost. Na Bratislavu jsem se moc těšil, mám to město velmi rád, prožil jsem tam hodně nádherných chvil. A teď jsem byl šťastný, že se mohu po dlouhé době zase toulat bratislavskými ulicemi a pozorovat změny.

Uronil jsem nostalgickou slzu nad místy, kde kdysi fungovaly mé oblíbené hospůdky Fajka a Kryštál bar (nejlepší kapustnica mého života), koupil jsem si brynzu (v Praze tak dobrou neseženu), popíjel jsem kávu a spišskou borovičku na Korze a večeřel jsem ve své oblíbené restauraci Camouflage, kde šéfkuchař Jaroslav Žídek zrovna předváděl svá kouzla, spojená tentokrát se španělským vínem Torres.

Znovu jsem ho pochválil za několik výtečných pyré, což umí opravdu mistrovsky. A dozvěděl jsem se, že lanýž se slovensky jmenuje hĺuzovka a cizrna je cícer. Nakonec si nemohu odpustit jednu ryze labužnickou poznámku: světové prvenství Bratislavy coby místa s nejhustším výskytem krásných dívek na čtvereční kilometr zůstává naprosto neotřeseno.

Foto: Profimedia