Zápisník labužníka: tichá pošta o dobrém jídle

České restaurace se velmi často dělí do dvou skupin: v té první jsou podniky turistické, ležící na atraktivních místech - do těchto restaurací prakticky nikdy nepřijde žádný host podruhé. Není třeba vysvětlovat proč. Druhá skupina má klientelu opačnou: spoléhá na stálé hosty, správně česky řečeno štamgasty.

Nebudu zapírat, že já osobně mám mnohem raději podniky z té druhé skupiny. Je tam prostředí přátelské, je tam útulno a dobře se tam vaří. Proto mi právě teď, kdy krize doléhá i na gastronomii, leží na srdci osud těchto hospůdek, jež jsou jaksi „za bukem" a nesoutěží o hvězdičky Michelin. Chodím například rád do restaurace Il Primo, kde se vaří jídla turecká, řecká, bulharská i italská. Majitel a šéfkuchař Nikola se snaží, aby se jeho hosté cítili jako doma. Na jídelním lístku jsou lahůdky, které jinde nevidíte. Například vynikající řecká dršťková polévka, tu miluju.

Jiným příkladem je restaurace U Emy Destinové, zastrčená v uličce poblíž nemocnice na Karlově náměstí. Vaří tam americký kuchař Steven Joseph Trumpfheller, který se překvapivě dobře naučil i českou klasiku. Část restaurace vypadá jako obývací pokoj, závěrečnou kávu si můžete dát v pohodlných pohovkách. Takové hospůdky se mi líbí a mám radost, když se do nich hosté vracejí. Nebo se dokonce stane to, co jsem v některých takových restauracích několikrát zažil: přijdou cizinci s papírkem v ruce. Na ten papírek jim jejich přátelé, kteří před časem navštívili Prahu, napsali název restaurace a název jídla, které jim chutnalo.

S papírkem vcházejí také Španělé do kavárničky Mungobar v zapadlé Kamzíkově uličce. Protože paní Alena za barem mluví kromě jiných jazyků i perfektně španělsky a ono se to rozkřikne. Také já občas v cizině bloudím ulicemi s papírkem v ruce a hledám hospůdku, která mi byla doporučena přáteli. A když ji najdu a zjistím, že pověst nelhala, doporučuju ji okamžitě dál. Reklama „tichou poštou" je absolutně nejúčinnější, to přece víme.

Foto: Profimedia