Zápisník labužníka: volání krajových specialit

Můj výlet na Valašsko a jižní Moravu nebyl příliš úspěšný. Na Valašsku se mi nepodařilo ochutnat netyje a zjistit, jestli se pořád ještě dělají z jáhel, nebo už jen z ovesných vloček. Nikde toto typické valašské jídlo neměli. A potom ve Velké nad Veličkou jsem si nemohl koupit proslulé klobásky řezníka Kružici, protože bylo pondělí, a to je u Kružiců bohužel zavírací den.

Měl jsem hlad a chtěl jsem si dát k obědu něco autenticky jihomoravského, ale ve vesnicích, jimiž jsem projížděl, jsem viděl jenom samé pizzerie, ba dokonce i jeden steakhouse. Nechápu, proč se moravské vesnické restaurace musejí jmenovat Adriana, Aurelie, Astoria nebo dokonce Metropol! Ostatně hospůdek, které by byly otevřeny i v poledne, jsem viděl pramálo. A v těch, které otevřeny byly, jsem na jídelních lístcích nacházel téměř vždy katův šleh a kuřecí gordon blue, tedy zlozvyky, jimiž je česká gastronomie doslova zamořena. Dokonce i slavný studený předkrm z dob socialismu, gothajský salám s cibulí a octem, měli skoro všude. Ale jihomoravské beleše z Podluží jsem nenašel nikde. Ani legendární zapečené horňácké zelí s uzeným masem.

V restauracích kolem Suchova měli většinou jen minutky. U horňáckého guláše, do něhož se prý přidává lečo a fazole, jsem zaváhal. Měl jsem chuť na fazolačku, ale ve Vracově, kde jsem před čtyřiceti lety během natáčení Žertu jedl tuhle vynikající polévku s Pepíkem Somrem (on se tam narodil), měli pouze polévky z pytlíku. Ve Veselí na Moravě jsem chtěl zjistit, jestli veselské bosáky pocházejí odtud, nebo z Veselí nad Lužnicí. Na žádném jídelním lístku jsem je však nenašel, asi jsou tedy opravdu spíše z jižních Čech.

Až na samotném závěru cesty jsem pocítil záblesk radosti, když jsem si ve Slavkově u Brna objednal espreso bez mléka a opravdu mi ho bez mléka přinesli. To se mi v Česku stalo snad poprvé. Měl jsem takovou radost, že jsem té kavárničce odpustil její název: Style Cafe.

Foto: www.czechspecials.cz