Zápisník labužníka: vzpomínky na Istrii

Po dlouhé době jsem opět navštívil Limfjord na Istrii, půvabný záliv, kde se moře jako ostrý nůž zařezává hluboko do skalnaté pevniny. Ze stinných teras tří hospůdek můžete pozorovat třpyt slunce na azurové hladině, výletní lodě a také plovoucí drátěné sádky, ve kterých se pěstují mušle slávky a ústřice.

Náhle jsem si uvědomil, že v kalendáři je zapsán už druhý zářijový den a já tedy můžu risknout to, co jsem při minulých návštěvách neriskoval: ochutnat místní oštrige, ústřice. Ještě živé, právě vylovené. Předtím jsem tu totiž byl vždycky v měsících, jejichž anglické názvy postrádají písmeno R (květen, červen, červenec, srpen) a v té době se nedoporučuje jíst ústřice, neboť jsou zrovna v rozmnožovacím období a nejenže chutnají hůř, ale mohou být i zdraví nebezpečné.

Toto pravidlo už sice bývá občas zpochybněno, ale já jsem konzervativec a jízdu v protisměru nemám rád. Jenže září je september a ten už má R, takže proč neochutnat lahůdku, kterou znám pouze z Francie? Dal jsem si tedy pár ústřic, a musím říct, nebyly drahé (jedna stála asi 35 Kč) a nebyly špatné. S opečeným toastem a sklenkou místní bílé malvazije to byla docela příjemná svačinka.

Stála by sice i sama o sobě za zaznamenání, ale tenhle zápisník bych možná ani nenapsal, kdyby se mi pak při placení nestala ta zvláštní příhoda. Považuji za svou labužnickou povinnost oznámit, že jsem poprvé v životě dostal tuzéra (dýško) od číšníka! Ani já jsem nevěřil svým očím. Avšak přísahám, stalo se. 

Platil jsem velkou bankovkou a ten milý postarší muž neměl drobné.  
Vrátil mi víc, než mi patřilo. Chystal jsem se mu doplatit obnos v hodnotě asi tak pěti českých korun. Začal jsem je hledat po kapsách, ale číšník se na mě usmál a velkoryse mávl rukou. Uklonil se a odešel. Byl jsem v šoku. To se mi tedy opravdu ještě nikdy nestalo. A v Česku určitě nikdy nestane.

Foto: Lucie Pařízková