S dobrým pocitem
Elegantní DS 5: hybrid z lepší společnosti

Krásným ženám lze odpustit leccos. Totéž platí i o krásných autech. Mezi takové, u nichž lze kvůli eleganci přehlédnout nějakou tu chybičku, patří i faceliftovaný model DS 5.

Původně to byl Citroën DS 5, v současnosti už jenom DS 5, neboť značka DS se stala samostatnou luxusní divizí tradičního francouzského výrobce. Důraz je v tomto případě na slovo luxusní, neboť značka se chce prosadit proti velikánům segmentu, kde milionová částka za pořízení automobilu není výjimkou.

Nová maska s velkým logem DS, proměněné světlomety, boční vstupy vzduchu, to jsou prvky, které modernizovanému modelu dávají výraznější charakter. Chromové lišty pak zdůrazňují eleganci, která má zaujmout. A bezesporu zapůsobí, DS 5 si udržela avantgardní vzhled nejen exteriérem, ale také vnitřním uspořádáním, o němž designéři tvrdí, že se nechali inspirovat kokpitem letadla. Což jim lze snadno uvěřit, protože ovládací prvky jsou vpředu, po stranách i pod stropem. Příslušnost k luxusnímu segmentu ovšem vnitřek žádným způsobem nepopírá ani materiály či zpracováním, modernost sleduje i barevný dotykový displej, který se u modelu objevuje poprvé. Zajímavým doplňkem je i střecha rozdělená na tři okna krytými roletami s elektrickým ovládáním. Mají dvě funkce, první je provzdušnění interiéru a druhou pak tak trochu zamaskovat menší prostor nad hlavami cestujících, což je daň bočním liniím vozu.

Tvary vozu mají na svědomí i poněkud horší řidičův výhled z vozu, ani zadní okénko nepatří k největším, takže sledování provozu vyžaduje stálou soustředěnost a kvůli bezpečnosti je lepší se držet přísloví "dvakrát měř, jednou řež" a raději se víckrát přesvědčit, zda nic neohrožuje plánovaný manévr. Naštěstí moderní technologie, jichž je vůz plný, pomáhají, indikátor vozu v mrtvém úhlu zpětného zrcátka funguje dobře...

Předpokládá se, že příslušnost k luxusnímu segmentu znamená také luxusní svezení. V případě DS 5 se však předpoklad stoprocentně nenaplňuje. Podíl na tom má podvozek, který pochází z modelu Citroën C4 a nikoliv C5, jak by napovídala logika. Běžná verze "déesky" má jednoduchou zadní nápravu, což na komfortu jízdy nepřidá, testovaný vůz však využíval hybridní pohon, jenž používá víceprvkovou zadní nápravu, kterou má na starosti elektromotor při spolupráci se vznětovým dvoulitrem. Ta už přece jen zvládá lépe nerovnosti, i když větší občas proniknou až k posádce. Na kvalitních zahraničních dálnicích a silnicích se ovšem nedostatky podvozku neprojevují jako na českých výmolech a hrbolcích, tolik na omluvu výrobce.

Připomínky si zasluhuje i robotizovaná převodovka. Je jasné, že těžko může dosáhnout úrovně sedmistupňových převodovek S-tronic v audi či 7G-Tronic v mercedesu, při řazení si dává trochu načas, dokazuje, že vůz se nejlépe cítí na dálnici, kde nemusí tak často měnit rychlostní stupně.

Hybridní pohon má svoji výhodu ve městě. Těžko najít vůz, který by měl v městském provozu menší spotřebu než mimo něj, avšak spojení hybridu a pražské členitosti terénu hraje velkou roli. Při brzdění či jízdě bez šlapání na plynový pedál se akumulátor dobíjí, a tak rekuperace dovoluje ujet pořádný díl kilometrů čistě na elektrický pohon. Jen při prudkém rozjedu či akceleraci se připojí spalovací motor, jinak vůz klouže tichým chodem. Navíc lze volit režim ZEV, tedy pouze elektrický (dalšími jsou Auto, 4WD a Sport). Je to dobrý pocit, že vůz šetří životní prostředí a neprodukuje žádné škodlivé emise...

Srovnání parametrů

*s pohonem jedné nápravy