Opel Insignia ST Ecoflex: na barvě nezáleží

Tahle verze kombíku střední třídy od Opelu by měla být „zelená". Umí se chovat úsporněji než standardní Insignia, nicméně dynamicky za ní nekulhá. Kde je tedy problém?

Čím déle je Insignia na světě, tím je sympatičtější. Postupně se objevily tři různé typy karoserie a pak přišla na řadu verze Ecoflex, šetrnější k životnímu prostředí. Má o centimetr snížený podvozek, aby se při jízdě minimalizoval odpor vzduchu. Speciální pneumatiky zase redukují odpor valivý a manuální převodovka disponuje delší šestkou kvůli snížení spotřeby při dálničních rychlostech.

Díky hrátkám s převodovkou a odpory dosahuje Insignia Ecoflex o tři kilometry v hodině vyšší maximální rychlosti a v případě testovaného kombi Sports Tourer o sedm decilitrů nižší spotřeby nafty na sto kilometrů. Zatím to zní jako klasický návod na výrobu ekologické verze, ale právě tady se lámou ledy. Většina automobilek vytváří „zelené" verze s co nejslabšími motory, Opel se touto cestou nevydal. Dvoulitrový turbodiesel v Insignii Ecoflex produkuje přinejmenším 130 koní, může mít ale také o třicet koňských sil více jako testované auto. Výsledkem je akcelerace na stovku za 9,9 sekundy, a tudíž slušná dynamika. (Jak ovšem zjistíte v tabulce dole, konkurentům stačí k podobným výkonům o 20 koní slabší motor.)

Aby také ne. K dispozici vám je zátah 350 newtonmetrů v rozmezí od 1750 do 2500 ot./min., tedy v nižším až středním spektru otáček. Když navíc zašlápnete plyn do podlahy, krátkodobě se točivý moment zvýší na 380 newtonmetrů. Až na počáteční drobnou prodlevu turbodmychadla motor táhne výborně, jenom na šestku raději na okreskách nepředjíždějte a podřaďte.

Podstatné je, že pneumatiky s nízkým valivým odporem začnou v zatáčkách pískat až v okamžiku, který s tímto rodinným kombíkem v devadesáti procentech případů nezažijete. Většinou tak jejich přilnavost stačí k plynulé a ničím nerušené jízdě.

ČTĚTE TAKÉ: Test Škody Superb Combi 2,0 TDI

Seznámení s Opelem Insignia 2,0 CDTi Ecoflex přineslo zároveň pár dalších postřehů. Na rozdíl od dřívějších verzí nevykazovaly žádné části palubní desky sklony k chrastění, kvůli nimž jsem o jinak velmi dobrém zpracování auta pochyboval. (Možná šlo o výjimku tentokrát, člověk nikdy neví.) Poprvé jsem se také setkal se systémem, který umí číst značky omezující rychlost. Fungoval zhruba v osmi z deseti případů, což považuji za dobré skóre - problémy měl hlavně v tunelech.

ČTĚTE TAKÉ:
Test Opelu Insignia 2,0 CDTi
Test Opelu Insignia ST 1,6T

Jinak se Insignia Sports Tourer Ecoflex od kombíku se stejným motorem neodlišuje. Má vcelku komfortní podvozek a v zatáčkách se na ni můžete spolehnout, ale řízení je trochu otupělé. Ani palubní počítač zrovna intuitivností neoplývá, jenže pokud jste v tvarech Insignie našli zalíbení, těžko bych hledal zásadní argumenty, které by vám její pořízení vyvrátily. Škoda Superb Combi je prostornější a působí kvalitněji v kabině, Ford Mondeo se plavněji chová na silnici. Rozdíly jsou však natolik malé, že konečné rozhodnutí klidně nechám na vás.

ČTĚTE TAKÉ: TÝDEN.CZ: 5 nejlepších aut střední třídy

Faktem je, že za Insignii Ecoflex zaplatíte o deset tisíc korun více než za Insignii bez „zeleného" přízviska. Za nějakých padesát tisíc kilometrů by se vám tato investice měla na ušetřeném palivu vrátit. Při prodeji navíc stejně tu desetitisícovou slevu usmlouváte. Stejně mi ale vrtá hlavou jedna otázka: proč všechny verze Insignie včetně benzinových nejsou Ecoflex? Ta testovaná se totiž od standardní nechovala příliš odlišně.

Foto: Opel

Inzertní auto-moto server s ojetými vozy: Autobazar EU