Práce u linky
Žena a auta aneb Reportérka TÝDNE v nošovické fabrice
21.06.2016 06:00 Reportáž
Zkusit si práci ve fabrice na výrobu aut, to je nabídka, jaká se přece neodmítá. Zvlášť když jste žena a auta rozeznáváte podle barev a toho, jestli mají, nebo nemají stahovací střechu.
Pojedeš si na den zkusit práci k výrobní lince Hyundai do Nošovic, řekli mi v redakci. Vybrali si skvěle, protože co se týče šikovnosti a zručnosti, jsem expert. Svého času jsem držela rekord v nandání sirek zpátky do krabičky pouze jednou rukou. Jenže to mi bylo deset. Od té doby se úroveň mé preciznosti dost snížila - pravidelně padám na rovném chodníku, působím si zranění po celém těle nekoordinovaným narážením do kusů nábytku, letos jsem dvakrát bourala, a když se vrátím z oběda bez kusu lasagní na halence, otevřu na oslavu šampaňské. Ne, to se vlastně nikdy nestalo. Tou zátkou bych si totiž vystřelila oko.
Ach, ty montérky
Moji nervozitu z práce u výrobní linky tlumily dvě věci. Zaprvé: nebyla jsem v tom sama, novinářů přijelo více. Zadruhé: byla jsem mezi nimi jediná dívka, a tak jsem mohla případné nezdary, jako je poleptání jiné osoby kyselinou nebo obráceně namontovaná kapota, kompenzovat nevinným mrkáním a bezradným kukučem.
Můj plán naběhnout k lince mezi 3370 zaměstnanců jako dělnice roku ztroskotal hned v počátku. Frajersky jsem si totiž poručila montérky konfekční velikosti 36. Záhy jsem zjistila, že jde o nějaké korejské číslování a do montérek se nevejde ani noha Victorie Beckham, natož moje vzpěračské lýtko. Po potupné žádosti o kalhoty o čtyři čísla větší jsem se konečně mohla vydat vstříc dobrodružství.
Bezpečí především
Zkoušeli jsme si postupně několik různých prací snad ve všech fázích výroby. Z linky v Hyundaii denně vyjede 400 nových aut, zrovna před pár dny tam oslavili jubilejní dvoumiliontý kus, a světe, div se, výrobu nezastavila ani moje přítomnost. Když se člověk dívá na všechny muže a ženy, kteří jakoby nic levou zadní precizně smontují vnitřek dveří včetně elektroniky zhruba za deset vteřin, protože auta nebo jejich části se na pásu neustále pohybují, má pocit, že je to hračka.
Přejet diamantovou ploškou celé dveře tak, aby se odstranily případné nerovnosti? Cha, v pohodě, umím leštit okna a utřít dřevěný stůl hadříkem, takže co. Kdyby mě od dveří včas neodtáhli, aby za mě tu škrábanici předělali, během deseti vteřin by se jim na lince nahromadilo tolik dveří, že poskládané na sebe by spojily Zemi a Měsíc.
Ale nevadí, když jsem svůj skrytý talent nenašla tady, určitě se to podaří dále. Procházeli jsme jednotlivými koridory, kde je všechno přísně bezpečnostně chráněno. Neustále jsme museli mít na očích ochranné brýle a na rukou rukavice a návleky, které prý byly neproříznutelné. Chtělo se mi říct, tak to jste je zřejmě netestovali na mně, ale poznámku jsem spolkla a poslouchala zasněné povídání paní manažerky o tom, že v některých částech výroby pracují téměř výhradně ženy, protože mají větší smysl pro detail a preciznost. Chtěla jsem si s ní v tu chvíli feministicky plácnout, ale zrovna se mi ochranné brýle zamotaly do vlasů a v rukavicích to nešlo rozmotat a navíc, stejně bych se netrefila.
Ženy vládnou nálepkám
V Hyundaii mimochodem pracuje 18 procent žen, a pokud si je představujete jako mužatky v montérkách, které by taky rozhodně nenavlíkly velikost 36 ani na jednu ruku, pletete se. Devadesát procent těch, které jsem viděla, byly spíše dívky mezi 20 a 30, které ladně montovaly zrcátka a lepily postranní lišty, případně elegantně projížděly mezi linkami s vozíky takovou rychlostí, že jsem z nich viděla jen šmouhy. Což bylo do jisté míry způsobeno i tím, že jsem si zapomněla vzít dioptrické brýle.
V práci jsme začali v osm, takže když se v deset zavelelo, že jdeme na oběd, docela nás to překvapilo. Jenže běžná ranní směna začíná v šest, takže najíst se po čtyřech hodinách práce dává smysl. A tak jsem poprvé v životě obědvala v době, kdy normálně spíše vstávám. Naše cesta po obědě pokračovala k lince, kde se montovala kola. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem u svého auta kdysi vyměňovala rezervu, a tuhle práci radši přenechala k vyzkoušení mužům. Potenciál jsem cítila jinde - když jsme došli k paní, která na zadní kapotu auta lepila nápisy Hyundai a označení příslušného typu. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že i takovou věc někdo dělá a že se dělá ručně. Paní zvládla během deseti vteřin zkontrolovat na obrazovce, jaký typ auta přijíždí, vzít si příslušné šablony, nálepky, ty bezchybně nalepit na správné místo a ještě odkódovat vůz, jako že je vyřízený. Mně tenhle proces zabral asi pět minut - a to jsem s její asistencí lepila jen jeden nápis.
Ještě ve vlaku do Ostravy jsem byla přesvědčena o tom, že mým největším problémem pro následující dny je fakt, že jsem si do kufříku nepřibalila fén. U linky jsem velice brzy pochopila, že mým největším problémem je, že rukama se v životě neuživím.
Světla svítí, klakson troubí
Ve fabrice jsme postupovali dále ve směru výroby vozidel, viděli jsme, jak se do aut montují motory a veškerá elektronika, přičemž každé auto má své specifikace nejen podle modelu, ale i podle toho, kam výsledný výrobek poputuje. Některá auta se totiž posílají třeba do Británie, a volant se tudíž instaluje na opačnou stranu, auta směřující do Austrálie zase z linky sjíždějí bez rádií, neboť v Austrálii mají jiné frekvence, a tedy i jiné přijímače než u nás. Viděli jsme i auta bez motorů, v Itálii si totiž do nich montují vlastní.
Když jsme se přes lakovnu dostali až na konec výroby, kde auta sjížděla z linky na finální zkušební jízdu, plně jsem pochopila pravdivost věty, že ženy umějí - na rozdíl od mužů - dělat více věcí najednou. Do aut tam naskakovaly na střídačku tři slečny, během pár vteřin musely vyzkoušet, jestli ve vozech všechno funguje, nastartovat a odjet s nimi na parkoviště. Světla svítí, klakson troubí, stěrače stírají. Super, tohle si přece taky vyzkoušíme. Nasedla jsem a vedle sedící slečna na mě vychrlila: Srovnej si sedačku, srovnej si zrcátka, vyzkoušej světla, dálkový, mlhovky, stěrače, ostřikovače, klakson, rádio, brzdu, nastartuj a odjeď. Než to vůbec dořekla a já dala nohu na plyn, auto bylo na konci linky a musela jsem odjet. Jak sakra někdo dokáže tak rychle kmitat a reagovat?
V úplném závěru jsme si sedli na sedadlo spolujezdce k testovacímu řidiči, který má za úkol s autem objet předem vytyčenou trasu, vyzkoušet ho v terénu a případně najít nedostatky. Defekt nebo chyba ve výrobě se prý odhalí u tří aut ze sta. Řidič, který jel se mnou, projede takhle za jednu svou směnu asi 40 aut. Ta se pak ještě finálně testují a voskují a pak už se podle místa určení nakládají buď na vlaky, nebo na kamiony a jedou do světa.
Čistá hlava ve dvě odpoledne
Já jsem si z toho odnesla několik věcí. Zaprvé: není od věci začínat pracovat v šest, protože obědváte v deset, a tudíž toho za den stihnete sníst víc. Zadruhé: není pravda, že být dělník rovná se mít špatně placenou práci. Průměrná mzda v Nošovicích je 30 tisíc hrubého, do čehož nejsou započítány manažerské platy. Zatřetí: neplatí, že když neumíte nic, můžete dělat u pásu. Taková práce rozhodně není pro každého, protože šikovnost si ani školením nevnuknete.
Když jsem potom cestou do Prahy řešila uzávěrky a to, že zase budu psát něco o víkendu, chvíli jsem jim záviděla. Odejít z práce ve dvě hodiny s naprosto čistou hlavou, to musí mít taky něco do sebe.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.