Recenze
Jsme buržousti, když stoupáme, a socialisté, když padáme!

Sociolog Jan Keller napsal pořádně jízlivý hanopis, ve kterém se ušklíbá nad radostným budováním postindustriální ekonomiky.

Když v České televizi potřebují diskusní pořad okořenit levicovým sociologem, padá jasná volba na Jana Kellera. Je chytrý, kousavý a na rozdíl od Václava Bělohradského mluví tak, že mu rozumí i Jarin, který na Události, komentáře kouká omylem.

Ve své poslední knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, za kterou před týdnem dostal Cenu Boženy Němcové, nabízí Keller neveselý pohled na to, jak se mění postavení tříd v západním světě. Ten s rozjuchaným budovatelským nadšením přenechal tvrdou lopotu Číňanům a Indům a jal se vytvářet znalostní ekonomiku nebo také ekonomiku služeb.

"A na tyhle kůže líný my se dřeme!"

Keller se ofrkuje už nad samotným slovem "třída" - to patří do 19. století, kdy si lidé uvědomovali svoji pozici ve společnosti a kolektivně bránili zájmy své třídy, tedy třeba dělnické, oproti třídám jiným, řekněme proti továrníkům. Radši má ony "sociální světy" z názvu knihy: "Společnost je rozdělena nikoliv jednou hranicí, nýbrž hned dvěma. V prostoru, který vymezují, se utvářejí a navzájem od sebe vzdalují tři zcela odlišné sociální světy."

Zcela nahoře ve společenském žebříčku je podle Kellera dvouprocentní elita, jejíž příslušníci se stýkají jen s dalšími členy elity, objíždějí venkovské usedlosti a pařížské nákupní ulice a kříží se mezi sebou jako středověká šlechta.

Pod nimi jsou střední vrstvy. Ty hubnou hned ve dvou významech - jednak jejich členů ubývá, za druhé pak i ti zbývající pociťují stále méně jistot a stále více rizik.

Lidem úplně vespod říkají různí sociologové jinak: sociálně vyloučení, "odpadnutí od milosti", prekariát, deklasovaní nebo, a to mám jako cynik nejradši, "malí zbyteční".

Zřejmě nejzajímavější je na celé knize syrový popis vztahu mezi středními vrstvami a malými zbytečnými.  "Především je [střední třídy] ovládá nelibost vůči těm dole. Domnívají se, že ti, kdo jsou těsně u hranice sociální potřebnosti, dostávají dávky a žijí si lépe než každý, kdo se snaží tak jako oni. (...) Na hrozbu své nepotřebnosti reagují tím, že ty dole vnímají jako své úhlavní nepřátele. Ne proto, že by je snad reálně ohrožovali na trhu práce, ale proto, že jim ukazují, jaká je jejich možná budoucnost. Právě to je zdrojem rasismu malých bílých."

Dokud lezu nahoru, stát nepotřebuju

Svůj hněv by podle Kellera měly střední vrstvy naopak obrátit proti elitě, která si v západních zemích vylobbovává stále výraznější privilegia. Jestli se vám to takhle levicově popsáno ekluje, zkuste se nad tím zamyslet jinak: všimněte si, kolik Čechů je naladěno na vlnu poctivé etnické čistky, protože dřou jak blbí, zatímco cigánům stačí být černí. Když ale před těmito zastánci tvrdé práce a minimálního státu začnete vypočítávat, o kolik desítek miliard ročně je připraví zfušované projekty (bílých) elit, jako je tunel Blanka, dotace pro solární elektrárny nebo přesun brněnského nádraží, obvykle pokrčí rameny, že se kradlo vždycky a nedá se s tím nic dělat.

Kellerovi se taky musí nechat jeden cynický postřeh - jak se z krásných a úspěšných mladých lidí žádajících opt-out ze všeho, co smrdí státem, stávají zastánci sociální ekonomiky ve chvíli, kdy se jim položí firma, zdraví, rodina, případně všechno dohromady: "Vyhranění individualisté, z nichž se skládá tato nová drobná buržoazie průměrně, či mírně nadprůměrně placených profesionálů a námezdních zaměstnanců organizací, se cítili být příslušníky buržoazie v dobách, kdy směřovali sociálně nahoru. Teprve při sestupu si začínají uvědomovat, jak malí a drobní ve skutečnosti jsou."

To se to píše, když je svět černobílý

Tři sociální světy spadají do krásného žánru hanopisu, kde lze trochu schematického přemýšlení prominout. Jenomže Keller elitě namaloval přehnaně zakrvácené tesáky a malým zbytečným zase příliš tuhé okovy.

Předně: autor pracuje převážně s údaji ze Spojených států, přestože (nebo protože?) výše příjmů je v české rovnostářské společnosti rozložena výrazně odlišně. Analýzy i prognózy by tak s českými daty mohly vypadat zcela jinak.

Opakující se tvrzení, že elitě nezáleží na zaměstnancích, společnosti, přírodě a zkrátka na ničem kromě čistého výkonu svých firem, spadá do kategorie výroků jako ono "bílí dřou jak blbí, zatímco cigánům stačí být černí" - zkrátka předsudek, za jaký se na společenských oborech vyhazuje z obhajoby diplomky. Tedy pokud už nejste profesor a nešíříte tímto způsobem politicky korektní a vhodné "memy".

Argumentační falš obsahuje i tato pasáž: "Ke spuštění krize došlo v okamžiku, kdy se prokázalo, že lidé, kteří získali od renomovaných bank vysoké úvěry na pořízení vlastního domu i přesto, že se dobře vědělo, že je nebudou schopni splácet, skutečně nebyli své úvěry schopni splácet." Rozumím-li tomu dobře, Keller malým zbytečným upírá ekonomickou a právní svéprávnost - vím-li, že nemůžu úvěr splácet, pak si ho přece nepořizuji, případně počítám s rizikem.

Druhá věc samozřejmě je, že následky tohohle kšeftu obvykle nejhůř nesou právě ti malí, pak jejich spoluobčané - a teprve potom druhá strana obchodu. Tímhle směrem ale kritika nešla.

Nakonec osobní poznámka: Keller má asi pravdu v tom, že "pracovníci téhož odvětví, ale s různými formami pracovních smluv, jsou štváni proti sobě." Opravdu je to ale kapitalistické spiknutí? Nedělá tyhle problémy na jedné straně socialistický zákoník práce, který přece pod hrozbou neadekvátních pokut jako jasnou prioritu firemních financí stanovuje proplacení mezd, a to i na úkor odměn pro (nás) externisty s živnosťákem? Na druhé straně se lze pozastavit taky nad nerovnováhou mezi odvody zaměstnanců a živnostníků - i tady lze ale poděkovat socialistickým vládám a vysokým výdajovým paušálům, které české pravici spíš vadí...

S Kellerem nejenže by šlo donekonečna polemizovat - tipl bych dokonce, že jeho ostré názory velkou část liberálních čtenářů Finmagu už stačily popudit natolik, že z Událostí, komentářů přepínají, jakmile tam spatří neupravený špičatý knír.

Je to ale škoda, protože hlídáme-li si svoji svobodu stále úzkostlivěji před panovačným a zvědavým státem, stojí za to se občas stejně pozorně kouknout i do jiných směrů.

Autorem článku, který vyšel ve spolupráci s magazínem FinMag, je Michal Kašpárek.

Jan Keller: Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti. Vydalo nakladatelství SLON v roce 2010. 206 stran, 225 Kč.