O penězích
Investiční (z)rady aneb Skutečně peníze vydělávají?

"Finanční sektor se dostal do bodu, kdy reprezentuje 25 procent celkové tržní kapitalizace v USA, a v některých zemích dokonce více,“ prohlásil George Soros v roce 2008. Tedy: čtvrtina kapitálu jsou poplatky. Nové studie dokládají, že peníze odevzdané na poplatcích správcům fondů jsou většinou peníze vyhozené oknem.

"Peníze by měly samy vydělávat,“ říkají odvěké finanční poučky a nutí nás investovat přebytečný kapitál. Otázka ovšem je, jak nejlépe nechat peníze pracovat. S řešením osudové otázky pak přicházejí manažeři finančních a kapitálových fondů: nabízejí své služby. Jejich přesvědčovací schopnost je bravurní, navíc se často holedbají skvělým akademickým profilem z těch nejlepších finančních škol, hromadou certifikátů, padnoucím oblekem a schopností věštit z koule.

Statistika ale říká, že jejich rady jsou bezcenné a platit za ně pak čirá hloupost. V průměru, ovšem.

Německo: tři čtvrtiny správců fondů propadly

Toto troufalé tvrzení vychází z nedávné společné studie dvou německých organizací, Německého spolku na ochranu vlastníků cenných papírů (DSW) a Institutu pro správu majetku (IVA). Její autoři se zaměřili na výkon aktivně řízených německých fondů. Porovnávali výnos fondů po odečtení veškerých poplatků s výkonem pasivního ukazatele, kterým je pro kapitálové trhy standardně hlavní akciový index – německý DAX. Standardní akciový index totiž nabízí jednoduchou a dobře definovanou alternativu pro investici: nakoupit koš akcií podle toho, jak jsou zastoupené v indexu, a více si nelámat hlavu. Koš-index je vnímán jako výkon dané země a investice pak není nic jiného než pasivní investice na dobrý výkon země.

Hlavní zjištění studie říká, že v desetiletém horizontu jen 27,5 procenta aktivně řízených fondů přineslo investorům větší zisk než pasivní investice do koše akcií kopírujícího index DAX. To je poněkud tristní výsledek. V praxi to znamená, že třem ze čtyř investorů se za rady správců fondů nevyplatilo platit. Udělali by lépe, pokud by své investice spravovali sami, popř. zvolili investici do koše pomocí nějakého vhodného instrumentu, např. ETF (exchange-traded fund; což je mimochodem z podstaty také fond, ale pasivní, nikoli aktivní).

Správci fondů, pozor! Čísla mohou být použita proti vám

Správci fondů si tak buď za své rady účtují mnohem více, než za kolik stojí, nebo předstírají, že trhům a financím rozumějí. Nebo obojí? Nevýhoda finančních trhů oproti ekonomii je v tom, že zde lze čísla použít – a často mohou mluvit proti nám.

Podle studie si prý jen 43,4 procenta fondů vůbec vytyčilo desetiletý cíl, kterého chce dosáhnout. Ovšem jen 15,4 procenta z nich se skutečně podaří překonat hodnotu, již si nastavily. Takže té větší polovině, která si žádný cíl nestanovila, se vlastně není co divit.

Úspěšnost mimo kapitálové trhy je ještě ovšem menší, například mezi fondy peněžního trhu se jen pět procent může pochlubit, že překonávají běžný výnos na trhu. Zajímavá jsou čísla u penzijních fondů, úspěšných není více než 25 procent. Samozřejmě zde ale hraje roli dlouhodobá udržitelnost a nízká míra rizika, proto je pro tuto kategorii podobné srovnání trochu nefér.

Lepší holub v hrsti než labuť na účtu

Takto podaná kritika má však jednu možnou slabinu. Úspěšná část fondů, které index překonají, totiž může v celkovém součtu převýšit ztráty zbytku, a investoři tedy mohou v průměru vydělávat. V tomto případě by ale samotné investice fondů měly pěkně tlusté ocásky (fat-tail distribuce) a investování do fondů by bylo čekání na labutě. Byl by to snad ještě horší podnik než dobrovolné placení (v průměru) neschopným správcům.

Autorem článku, který vznikl ve spolupráci s Finmagem, je Jan Novotný.