Útok na erár
Jak jsem vyžral státní pokladnu

Takový nenápadný kluk ze střední třídy, a jak nás už stačil zadlužit! Omlouvá ho snad jen to, že to bude splácet do smrti smrťoucí.

Spižírna české veřejné pokladny ještě nevydala svoje poslední jelítko, přesto už se několik let hádáme o to, kdo z ní vylezl s nejmastnější hubou. V reality show Česko má vyžírku si zatím největší přízeň laické i odborné poroty získali "zkorumpovaní politici", "líní cigoši" a "nenažraní boháči". Pošlete smsku, přijďte na náměstí, hlasujte volebním lístkem nebo molotovem.

Vyhlížím z okna, kdy si dav přijde pro mě. Nestavím dálnice ani nepobírám dávky, ale do státního bůčku jsem si zařízl kudlou pěkně. Omlouvá mě jen to, že tu hodlám být ještě několik desetiletí – a během té doby nejspíš přijde účtenka.

Účet za pocit sucha, bezpečí a veselí

Namátkou, co všechno jsem stihl za posledních deset let:

Když jsem se jako student dozvěděl o plánu přestěhovat mou fakultu do budovy zrekonstruované za čtvrt miliardy, nepřivázal jsem se k bagru, jak by velela střídmost. Radoval jsem se naopak jak dítě z toho, že mě bude v létě ovívat klimatizace, v zimě zas hostit zastřešený dvorek. Takaja Amerika! Západ přece nejrychleji doženeme litím betonu a přestřiháváním pásek, radoval jsem se tehdy a pak ještě několikrát.

Bohužel po rekonstrukci jaksi nezbyly peníze na dostatek knih do knihovny, tak jsem si je musel za pár tisíc pořídit sám. To ale naštěstí byla celá moje investice do vzdělání, díky kterému nevstávám na šestou k lopatě, ale na jedenáctou ke kavárenskému stolu. A protože jsem si naklikal volnou živnost na všechno, kde to šlo, kupodivu po mně stát v patřičném termínu nechce daň z příjmu, i když vše přiznám do koruny.

Něco málo odvedu na zdravotním pojištění, ale myslím, že se mi investice posledního roku vrátila jen na vyšetření posledních týdnů.

Hodně jsem jezdil vlakem a hromadnou dopravou, tu za půlku, tu za čtvrtinu tržní ceny. Párkrát, pod rouškou noci a posilněný alkoholem, jsem to měl zadarmo.

Pak jsem si pořídil auto. Od té doby si užívám ten zázrak, že za několik tisíc ročně, které odvedu na spotřební dani a dálniční známce, mám k dispozici víceméně sjízdné silnice. Odhrabaný sníh, čtyřproudku vedoucí na západ až k oceánu a na východ až na Valašsko, stejně jako parkování zdarma před domem jsem si od té doby zvykl brát jako základní lidské právo. Ne výsadu, o jaké by si před sto lety nechali zdát i králové.

Nadšeně jsem výskal na přehlídkách ohňostrojů, lidových veselicích pod záštitou starostů a primátorů, na motocyklových grand prix, vinobraních, dožínkách, vánočních trzích a přehlídkách lidové kultury. Jak se koukám do kalendáře, příští dva týdny musím přežít bez kultury zdarma, než začne adventní série koncertů na náměstích. Peklo.

S výjimkou kapesního nože jsem nikdy nenosil zbraň ani nekrmím hlídacího psa. Vůči policii mám sice své předsudky a o městských strážnících radši nebudu povídat vůbec. Musí se jim ale nechat, že svou práci tady v okolí zvládají dobře.

Svědomí si léčím tím, že v článcích a vystoupeních reju do špatně hospodařících politiků a úředníků. Těm je to ale úplně jedno, takže jako by se nestalo.

Chléb a hry a na ten chleba špek

Nepřemýšlel jsem nad tím výčtem dlouho, určitě by se ještě něco našlo.

A teď, milí čtenáři, malé cvičení pro vás: skutečně byste nedali dohromady podobný seznam? Nechci vás tím moc otravovat, přece jen máme víkend. Pokud ho ovšem plánujete strávit pochodem k romské ubytovně, slintáním nad rovnostářskými výkřiky z nového programu sociální demokracie nebo sněním o tom, že si svou ubohou firmičku přehlásíte do daňového ráje, protože tendlecten bordel, jakej je tady, už teda platit nebudete, věnujte tomu čtvrthodinu. Zapomeňte při tom na argument, že něco dělají všichni. Oni si to totiž omlouvají stejně. Chléb a hry a na ten chleba špek.

Tak co, nemáte taky mastnou hubu?

Autorem článku, který vznikl ve spolupráci s Finmagem, je Michal Kašpárek.