Cesta k bohatství
Jak se pracuje v Asii aneb Jak se piplá tygr
08.12.2013 07:30
Nejrychlejší cestu od hladomoru k bohatství neumožní tržní reformy, ale dirigistické řízení ekonomiky, usoudil z asijských dat Joe Studwell.
Proč jsou na tom Jižní Korea, Tchaj-wan a Čína ekonomicky líp než Indonésie, Malajsie, Thajsko nebo Filipíny, přestože před pár dekádami stály všechny tyto země na stejné startovní čáře? Z knížek jako Why Nations Fail a dalších už víme, že navzdory selskému rozumu nerozhoduje o výkonnosti ekonomiky ani klima, ani "národní mentalita", ale podoba společenských institucí. V konkrétnostech už se ale recepty na úspěch rozcházejí.
Daron Acemoğlu a James A. Robinson ve Why Nations Fail velebí štíhlý stát, dělbu moci, ochranu duševního vlastnictví a co nejvolnější finanční trh, poskytující půjčky a investice komukoliv s nápadem. Stačí tedy opisovat od Států nebo Británie a ekonomika vám pokvete. Cambridgeský ekonom Joe Studwell však v nové knize How Asia Works: Success and Failure in the World's Most Dynamic Region chválí na příkladu východoasijských zemí docela jiné instituce. Demokracie a občanské svobody? Ne že by rozvoji vyloženě škodily, ale ani mu zvlášť nepomáhají. Patenty? Past na chudé země, které si k technice často nemohou pomoci jinak než sprostým kopírováním. Protržní reformy? - Trefa, jenže jinam, než byste asi čekali. Studwell odhaluje špinavé tajemství asijských tygrů: "Nahlas se zaklínejte důležitostí volného trhu, ale potichu zemi dál řiďte dirigisticky."
Ein, zwei, drei, moudrý státy rolníkům zem daj
Jižní Korea, Tchaj-wan, Čína a o mnoho dekád dříve i Japonsko si své současné postavení podle Studwella nevydobyly nadšeným příklonem k volnému trhu, ale centrálně ovládanou, ochranářskou ekonomikou. Od hladomorů k iPhonům vedou podle autora tři schody:
"První intervencí - nejčastěji přehlíženou - byla maximalizace výnosů ze zemědělství, v němž hledá obživu velká většina obyvatel chudých zemí." Růst dnes nejbohatších východoasijských zemí začal vždy pozemkovou reformou, při které vláda přerozdělila půdu a z rolníků udělala farmáře. Japonsko to zvládlo už v devatenáctém století, Čína až v roce 1978. Výsledek byl ve všech případech pozitivní a na první pohled paradoxní. Stěžejní bod programu levicových hnutí vedl k tomu, že se lidé naučili hospodařit na vlastním, sami se dokázali postarat o sebe i své blízké - a země rázem místo potravin mohly dovážet stroje.
Pokračování článku, který vznikl ve spolupráci s Finmagem a jehož autorem je Michal Kašpárek, čtěte ZDE.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.