Sociální reformy
Kdo nepracuje, ať nejí? Abychom se nepřepočítali!

Radikální reformu sociálního systému vláda nepromyslela do detailů. Kromě čistších chodníků a drobné úspory dávek můžeme čekat i zvýšení kriminality, ještě více "věčných studentů" i velká morální dilemata.

Ministr sociálních věcí Jaromír Drábek se rozhodl zabránit zneužívání podpory v nezaměstnanosti a dávek v hmotné nouzi nebývale razantním způsobem. Aby nezaměstnaní dosáhli na peníze od státu i po lednu 2012, budou muset na poloviční úvazek dělat veřejně prospěšné práce. Výjimku budou mít jen lidé nemocní, v obtížné rodinné situaci nebo ti, kteří jsou na pomoci státu závislí méně než dva měsíce.

Zprava zní: správně, kdo nepracuje, ať nejí! A zleva zase: vždyť to jsou nucené práce jako za fašistů!

Tato rozvíjející se debata zatím neprozradila nic o tom, jak by měl fungovat sociální systém – spíš jaké stereotypy nezaměstnaných nosíme v hlavách a pro jaké přízraky pak šijeme systém podpory.

Nepřizpůsobiví versus nezaměstnatelní. Dva moderní ekonomické kýče

Pokud volíte pravici, podnikáte nebo pracujete a mrzí vás, kolik peněz odevzdáváte každý měsíc státu na pojištění, pak si nezaměstnaného nejspíš představujete v duchu tohoto virálního obrázku:

Demeter (33): "V životě jsem nepracoval, jen si tak debužíruju za peníze z podpory, vymýšlím fintičky na ČEZ, a jestli mi to zatrhnete, bude to rasísmus a Brusel vás bude humanitárně bombardovat!"

A naopak, příznivci sociálního státu si pod souslovím "příjemce podpory" představí nebožačku s tklivým příběhem:

Marta (56): "Ve městě zavřela poslední fabrika, protože ji majitel vytuneloval a odletěl na Seychely. Pár let před důchodem mě nikdo nezaměstná. Přestěhovat se nemůžu, protože se starám o nemocnou maminku. Manžel je po smrti, děti jsme nezplodili. Nikdy jsem nic neměla, nikomu jsem neublížila a teď zase nemám nic!"

Košatý je ale strom klientů úřadu práce: málokdo je docela líný parazit, málokdo oběť kapitalismu jak z pera Charlese Dickense. Jakýkoliv systém, který vytvoříte pro jeden z těchto extrémů, bude fungovat neefektivně a vláda Petra Nečase udělá chybu, když koncept veřejné práce přijme v jeho tvrdé, navržené verzi. Proč?

Chodníky zas tak špinavé nejsou

Začněme nejbanálnějším argumentem: dvacet hodin po dvou měsících je moc práce a příliš rychle. Pokud si aktivně hledáte zaměstnání, k tomu procházíte rekvalifikací a ještě máte náhodou doma rodinu, půlúvazek navíc "jen tak preventivně, abyste nevypadli z pracovních návyků" je velké sousto. Hrozí pak, že někdo vyřadí rekvalifikaci, rodinu nebo hledání práce – a stát, který by v ideálním případě měl levně a chytře postrčit sociálně slabé nahoru, je tak může snadno šťouchnout do spirály.

Proč o tom půlúvazku mluvím s lehčím despektem? Protože vzhledem k převažující kvalifikaci dotčených osob půjde nadále hlavně o zametání chodníků, odhrabávání sněhu a další činnosti ne moc náročné fyzicky, natož duševně. Kdo čeká, že veřejné práce pomůžou vlasti kvést podobně jako kdysi Akce Z, ať se na oranžovou armádu zajde někdy podívat. Obvykle je její činnost pouze symbolická a rozeznat ulici ve stavu před a po chce cvik.

Hurá na školu, do vězení nebo k Ústavnímu soudu

Další argumenty jsou teoretičtější. Když zavedete pro příjemce dávek pracovní povinnost, "zdražíte" jim tím pobyt na podpoře. Naopak "zlevníte" trestnou činnost, protože kdo příští rok za menší krádeže dostane veřejně prospěšné práce nebo vězení, pohorší si méně, než kdyby ho to stálo neveselý, ale přece jen pohodlný život na podpoře. Jak se s tímhle následkem vypořádat bez populistického "ať jsou vězni o chlebu a vodě a pracují čtrnáct hodin denně v kamenolomech",  to nevím.

(*Proč to autor považuje za populistické? Protože si na rozdíl od myriád "počestných lidí" dokáže představit, že skončí ve vězení. Blbá chyba na semaforech. Druhotná platební neschopnost. Chyba systému. Číhá to všude, a nejen na "ty druhé".)

Zároveň se vysoké školy můžou těšit na přísun studentů a doktorandů, pohříchu ne zrovna těch, kteří mají akademické ambice, ale spíš těch, kteří se nedovedli nikde uplatnit.

Rušno bude i v budově Ústavního soudu, neboť ústava, pod kterou mimochodem stojí podpis Václava Klause, říká, že má každý právo na podporu v materiální nouzi a zároveň že nikdo nesmí být nucen do práce. Bude to chtít hodně šikovného právníka, aby soud přesvědčil, že mají jít nezaměstnaní ke košťatům, jinak jsou bez podpory.

Jak dnes bohatí k chudým, tak jednou chudí k bohatým

Nečasově vládě nemůžu upřít odvahu udělat tak razantní krok. Pokud ale nezaměstnané nechce jen podusit, nýbrž jim pomoci stát se zaměstnanými, chtělo by to několik systémových úprav:

- Do systému doplnit progresi. Na začátku půl dne práce v týdnu, postupně, až do nějakého půlroku či roku přidávat.

- Podobně to udělat s penězi a aspoň hloupou stovkou odměňovat iniciativu a soudružsky řečeno "správné pracovní návyky".

- Vykašlat se na novinku v podobě povinných hlášení nezaměstnaných na úřadě, čímž mají dokazovat, že nikde nepracují načerno. Pokud se to dosud někomu vyplatilo, asi na tom hodinové odskočení z rachoty nic nezmění. Pouze se tak vytvoří nová náplň práce pro úředníky.

- Odstranit ze zákonů relikty starých dobrých lineárních časů, zbytečně vytvářející klienty sociálního systému. Proč je například po šestadvacítce tak nákladné doplnit si vzdělání?

A hlavně: nedopustit, aby se v Česku rozšířila jednoduchá, zlá rétorika "kdo nepracuje, ať nejí." Je možné, že se za tři roky dostanou k moci reprezentanti špatně placených, dřících dělníků na okraji sociálního vyloučení. A jestliže si z ústavy do té doby uděláme podtácek a z práce povinnost, bude pak jednoduché ukázat na majitele nájemních bytů, rozjetých firem a dalších kanálů pasivních příjmů a lusknout: milánci, ke košťatům!

Autorem článku, který vznikl ve spolupráci s Finmagem, je Michal Kašpárek.