Nadvláda nešiků
Proč vládnou a šéfují neschopní

Vládnou neschopní? Šéfují neschopní? Koho svírá naléhavé tušení, že na pracovišti maká za dva, přičemž nadřízení svojí nekompetentností přidělávají práci ještě za třetího, nechť si přečte knihu "The Peter Principle" z roku 1969.

Autoři Laurence J. Peter a Raymond Hull v ní formulovali takzvaný Peterův princip, dle něhož "v hierarchii povýší každý zaměstnanec nejspíše na takový stupeň, který odpovídá jeho úrovni nekompetentnosti". V hierarchii jsou prý lidé povyšováni tak dlouho, dokud pracují kompetentně. Přirozeně se, říkají autoři, jejich šplh po kariérním žebříčku musí zastavit tehdy, když již na svoji pozici nestačí, a musejí si tudíž nechat zajít chuť na další povýšení. Skutečně přínosná práce je tak odváděna pouze těmi, co zatím po žebříčku šplhají - těmi, kteří dosud nedosáhli své úrovně nekompetentnosti.

Peterův princip, platí-li, je základem pro vznik mediokratické společnosti. Z definice jde o takovou societu, v níž si vliv a dominanci uzurpují lidé s pramalým, pokud nějakým talentem a mizivými dovednostmi či schopnostmi. Například pohled na tuzemskou politickou scénu může napovědět, že nám asi opravdu vládnou průměrní. Jenže ani takový pohled na globální finanční scénu, zvláště v uplynulých krizových letech, nezbaví dojmu, že mediokracie je prost alespoň privátní sektor. Jak je to možné? Neměla by konkurence, vlastní právě soukromé sféře, generovat ty nejlepší?

Matthias Kräkel, ekonom z Bonnské univerzity, přišel v listopadu 2009 se studií, v níž argumentuje, že právě konkurenční boj o místo paradoxně vede k mediokracii. Jak je to možné? Kräkel říká, že to vlastně jsou ti nejméně produktivní, kteří budou nejpravděpodobněji povýšeni. Tito lidé tuší, že "nic neumí" a že neuspějí-li ve vřavě kariérních bojů, mohou se společensky propadnout na úplné dno. To je relativně velmi silně motivuje k tomu šplhat v kariéře za každou cenu, chodit i přes mrtvoly, jak se říká. Naopak ti, co jsou si vědomi, že opravdu "něco umí", zároveň vědí, že se právě proto na úplné dno nikdy propadnout nemohou. Pádu z kariérního žebříčku se prostě tolik nebojí. To ale oslabuje jejich motivaci šplhat v kariéře za každou cenu, podlézat nadřízeným či soustředěně kout po kantýnách pikle. Proto se nedostávají na vrchol, proto nešéfují ani nevládnou.

Peterův princip i Kräkelova studie, jež mu dodává teoretickou oporu, tedy svorně hlásají, že konkurenční boj je minimálně na pracovním trhu neefektivní, ne-li kontraproduktivní. Existuje lepší způsob alokace píle a talentu ve společnosti, nebo je třeba se smířit s nedokonalostí světa?