Poruchy na objednávku. Jaké triky na nás zkoušejí výrobci

Nové výrobky vydrží často jen do konce záruky. Není to náhoda. Zvykli jsme si kupovat věci, které jsou už dopředu určeny k rychlému zániku. Nastala doba umělého zastarávání. Ale za jakou cenu?

Pamatuju si, jak jsem na to rádio koukal ve výkladu. Byla osmdesátá léta a stálo dvě výplaty mé mámy, vybavuje si Pavel Pokorný zážitek z dětství. Dnes je mu devětatřicet a svoji vysněnou Teslu si koupil na bratislavské burze za deset eur. Fungující. "Lidé se zbavují starých věcí a vůbec nemají povědomí o tom, jak jsou kvalitní! Když si to rozšroubuju, tak můžu vyměnit každou součástku, to rádio je nesmrtelné!" raduje se z úlovku. "Nové rádio vám nikdo neopraví, všechno je v nich slisované, plastové, aby bylo co nejlevnější." Má pravdu.

Firmy často záměrně omezují životnost svých výrobků, aby se jich prodalo více. Už v roce 1924 se světoví výrobci žárovek - nizozemský Philips, německý Osram a americký General Electric - pod hrozbou vzájemných vysokých pokut dohodli v kartelu Phoebus, že budou žárovky vyrábět tak, aby vydržely svítit ne více než tisíc hodin.

Běžné žárovky přitom tehdy dokázaly fungovat i třikrát delší dobu, jedna originální dokonce svítí v livermorské hasičské stanici na západě USA nepřetržitě už od roku 1901.

Dělejte šmejdy!

Žárovkový kartel byl sice později odhalen a zakázán, ale vypuštěný džin se už zpátky do láhve nevrátil. Právě naopak!

Inspiroval například amerického ekonoma Bernarda Londona, jenž za hospodářské krize před druhou světovou válkou navrhoval zákonem omezit životnost všech výrobků od automobilů přes obuv, které měli občané po uplynutí dané doby odevzdat k likvidaci. Uzákonit chtěl dokonce i maximální životnost budov, po jejímž uplynutí se stavby měly bořit a postavit znovu.

London doufal, že tím podpoří koloběh výroby a zaručí dostatek pracovních míst. Ekonom sice se svým návrhem u vlády nakonec neuspěl, ovšem principy jeho plánovaného zastarávání (planned obsolescence) ochotně převzali výrobci i bez zákonné podpory.

Americká novinářka Nicole Foxová vzpomíná na svého otce, který jako inženýr pracoval v továrně DuPont na výrobu nylonek. Byly tak pevné, že na dobových televizních záznamech se výrobce mohl pyšnit tím, že na provaze z nylonek dokázal utáhnout i automobil. "Jenže proto, že tolik vydržely, se jich prodávalo málo. Otec a jeho oddělení dostali za úkol změnit složení nylonek tak, aby se na nich dělala oka," vypovídá Foxová v reportáži Pret a jeter (Zralé na vyhození) evropské stanice Arte. 

Komplot výrobců

Jsou dnes na trhu k mání převážně šmejdy? "Obecně vzato dnešní výrobky vydrží oproti těm z dřívější doby mnohem méně. Obtížně se to ale dá doložit daty z testů, protože těžko můžeme testovat běžné fungování mnoha modelů vysavačů či lednic po dobu několika let," říká Vanda Jarošová z české spotřebitelské organizace dTest.

Se stejným problémem se potýkají spotřebitelská uskupení i jinde. Nizozemský Consumentenbond, s půl milionem členů jedna z nejvlivnějších spotřebitelských organizací na světě, má jasno: "Ano, kvalita jde dolů.

Ale nemáme jak dokázat, že v tom je záměr," řekla INSTINKTU Joyce Donatová, podle níž za současný stav mohou dvě příčiny.

"Zaprvé lidé chtějí platit za výrobky stále méně a obojí - kvalitu i nízkou cenu - mít nemůžeme. Druhá věc je digitalizace. Digitální technologie jsou ze své podstaty náchylnější na nedostatky. Obyčejná varná konvice s ohřívací spirálou samozřejmě vydrží mnohem déle než konvice vybavená displejem," vysvětluje.

Německá spotřebitelská organizace Stiftung Warentest tématu vysoké poruchovosti věnovala před časem speciální vydání. "Výrobci plánují, jak dlouho má výrobek vydržet. Jejich cílem není sestrojit ho tak, aby byl co nejlepší, ale tak, aby byl jen tak dobrý, jak je to nutné," cituje studie profesora Alberta Alberse z Technologického institutu v Karlsruhe.
Skandálům se nevyhýbají ani ty nejdražší a nejrenomovanější značky. Třeba Apple v posledních letech čelil hned několika hromadným žalobám uživatelů například kvůli rekordně krátké životnosti baterií u iPodů a nemožnosti jejich výměny. V několika případech došlo mezi žalobci a vedením společnosti k mimosoudnímu vyrovnání.

Kladivo na podvodníky

V aktuálně probíhajícím případu Whitfield, Bryson & Mason LLP hromadná žaloba viní Apple, že kvůli nekvalitní grafické kartě v modelu Macbook Pro dochází u tisíců uživatelů k fatálnímu selhání notebooku v pořizovací hodnotě mnoha desítek tisíc korun. Apple minulý týden oznámil, že stížnostem vyhoví a dotčeným zákazníkům zajistí bezplatnou výměnu.
V Německu se zase před časem strhl poprask kvůli televizím Philips v hodnotě téměř tři tisíce eur, které se po třech letech ukázaly jako neopravitelné, protože firma nebyla schopna dodat náhradní díly.

Podobným praktikám by už brzo mohla odzvonit hrana, alespoň někde. Francouzští senátoři právě schválili sněmovní návrh zákona o energetické transformaci, jehož součástí je i penalizace plánovaného zastarávání. Snaha omezit uměle životnost výrobků špatnými součástkami, naprogramovaným selháním nebo nemožností opravy má být postavena na roveň trestného činu podvodu a pokutována dvěma lety vězení a částkou až 300 tisíc eur, tedy přes osm milionů korun.

Proti praktikám výrobců na zteč vyrážejí i sami spotřebitelé. Vybaven kamerou a šroubovákem se do boje s globalizačním konzumem vydal před rokem a půl i Němec Matthias Mayer. Ve Stuttgartu založil evropskou pobočku původně amerického studentského projektu s názvem iFixit (v překladu: Já to spravím). Na svých stránkách zdarma nabízí to, co výrobci většinou tají - detailní popisy, případně videozáznamy, jak opravit nejrozličnější typy elektronických zařízení.

"Aktuálně máme on-line dostupných asi deset tisíc manuálů na opravu drobné elektroniky, ale i aut, kávovarů, vysavačů. Největší zájem je o smartphony a počítače," řekl Mayer časopisu INSTINKT.

Některé návody pořizuje sám se svými kolegy - jeho tým se mezitím rozrostl na čtrnáct lidí -, s jinými mu pomáhají fanoušci a studenti, kteří své návody mohou sami uploadovat. "Člověk musí překonat svůj ostych, opravit se dá cokoli," nabádá Mayer. Vadí mu marnotratnost, s níž lidé pořád dokola nakupují a odkládají starší přístroje jenom proto, že se na trh dostane o něco lepší model, nebo prostě proto, že při první poruše není, kdo by je opravil.

Odpad za všechny peníze

Zejména u elektrošrotu je přitom realita alarmující. Každý Evropan vyprodukuje ročně průměrně 4,5 kg domácího elektroodpadu, za poslední sledovaný rok 2012 to na EU dělalo podle Eurostatu celkově 2285 milionů tun, z toho 600 milionů tun tvořila počítačová a komunikační technika. Ve zdánlivě bezcenném odpadu se přitom dá najít téměř celá Mendělejevova periodická tabulka prvků - zlato, stříbro, nikl, kobalt, cín, tantal, wolfram a několik desítek dalších vzácných a často toxických kovů nebo minerálů potřebných k výrobě elektroniky tak přichází na zmar.

Zpracování elektrošrotu je z těchto důvodů v EU regulováno přísnými zákony a jeho vývoz je trestným činem, přesto z evropských přístavů téměř denně odplouvají lodě, které jej pašují ven. Mezi nejčastější cíle patří Ghana, kde evropští a američtí novináři natočili otřesné reportáže dokumentující, jak haldy našich použitých elektrospotřebičů zamořují tamní životní prostředí a slouží jako obskurní prostředek obživy populaci, která z něj v primitivních podmínkách dobývá drahé materiály. Z celé Evropy se ročně ilegálně vyveze kolem milionu tun elektrošrotu deklarovaného jako použité zboží, jak před časem zdokumentoval německý institut Ökopol. 

Pohonem tohoto nekalého trendu je přitom vzrůstající poptávka po stále novějších technologiích a zařízeních, zapříčiněná naší lačností po novém, ale i praktikami, které opravy starších přístrojů odsunuly na okraj zájmu. Právě tomu by Matthias Mayer rád udělal přítrž. Na stránkách iFixit nabízí proto nejen návody, jak si přístroje často k nelibosti výrobců opravit, nýbrž i řadu nedostupných nástrojů a součástek, které jsou k tomu zapotřebí.

Sociální faktor pokroku

"Je na čase začít opravovat a přestat produkovat stále více šmejdů a odpadu," je přesvědčen. Loni podle něj evropský iFixit vyřídil tisíce objednávek a udělal obrat dva miliony eur. Zasílá i do Česka. Odkud nedostupné součástky bere, Mayer prozradit nechce. Dají se prý sehnat i od výrobců, kteří je normálně neposkytují, neoficiální cestou. Jiné jsou z rozebraných přístrojů.

Že spousta Evropanů na apel nekupovat každý půlrok nový mobil nebo modernější obrazovku či tablet slyší, se ukazuje na vzrůstající oblibě opravárenských happeningů, které se za poslední tři roky rozlily po Evropě. Začalo to jednou novinářkou, která od amsterodamského magistrátu dostala zakázku napsat příručku o tom, jak snižovat množství domácího odpadu. Sedla a vymyslela - Repair Café. Psal se rok 2011 a Martine Postma uspořádala první happening, jehož cílem bylo se nad šálkem dobré kávy vzájemnou výpomocí naučit, jak opravit, co se opravit dá.

"Spojení Repair Café se mezitím stalo oficiálním pojmem slovníku standardní nizozemštiny Vandale," směje se dnes čtyřiačtyřicetiletá žena, která na novinařinu už nemá čas. Věnuje ho totiž stejnojmenné nadaci, s jejíž pomocí mezitím vyrostly kavárny Repair Café v Evropě i za mořem. Dnes jich je kolem sedmi set a nově se objevily i v Česku (viz Seznamte se: OpraKavárna).

"Spoustě lidí vadí dekadence, s níž za sebou jenom hromadíme odpadky, a chtěli by s tím něco dělat, ale musí to být jednoduché a příjemné. V každé čtvrti najdete muže i ženy, kteří umějí všelicos opravovat, kteří se rádi dostanou do společnosti a těší je, že své zkušenosti mohou předat dál," vysvětlila INSTINKTU Martine Postma.

V zahraničí obce často happeningům Repair Café poskytují zdarma prostory, ať jsou to kulturní centra, nebo třeba knihovny, kde se akce konají s týdenní či měsíční pravidelností. "Často se najde místní pekař, který zasponzoruje čerstvým pečivem, nebo hobby market, jenž dodá nářadí. A lidé si zvykli chodit, je fajn dát si kafe, poznat nové lidi, poklábosit a ještě si u toho nechat poradit, jak opravit svetr nebo toaster," pochvalují si účastníci.
Že současný konzumní trend není dlouhodobě udržitelný, začíná docházet stále více lidem. Podle studií organizace World Watch Institute se celková spotřeba civilizace od roku 1961 zvýšila na 2,5násobek. Ruku v ruce s tím se ale snižuje kapacita Země dostát našim surovinovým a jiným nárokům. Možná i proto jsou chlapi se šroubováčky zase o něco více "in".

Text jsme převzali z partnerského časopisu INSTINKT.