EU se hádá, kdo zaplatí kostlivce v bankovních skříních

Země Evropské unie stále nejsou schopny vyřešit, kdo zaplatí zatím neobjevené kostlivce ve skříních velkých evropských bank. U čtvrteční večeře budou o věci jednat na unijním summitu v Bruselu premiéři a prezidenti osmadvacítky spolu s šéfem Evropské centrální banky (ECB) Mariem Draghim. Členské státy by se o věci měly dohodnout do konce letošního roku.

V polovině října ministři financí EU v Lucembursku definitivně podpořili vznik jednotného bankovního dohledu. Před spuštěním systému ale ECB do října příštího roku prověří kvalitu aktiv přibližně 130 bank, které by pod její dohled měly poté od listopadu 2014 spadat.

Odborné dohady právníků a finančníků uvnitř unie jsou nepochybně méně mediálně zajímavé než nedávné politické přestřelky ve Washingtonu okolo zablokovaných amerických veřejných financí. Nynější neschopnost Evropy dosáhnout dohody ale rozhodně není dobrým signálem pro finanční trhy.

Právě finanční trhy totiž čekají, že blížící se prověrka bank tentokrát na rozdíl od některých podobných pokusů v minulosti ve Španělsku či v Irsku odhalí skutečný stav velkých finančních pilířů eurozóny. Jde přitom o zhruba 85 procent jejího bankovního systému. Klíčovou otázkou proto je, jak bankám poté pomoci s případně odhalenými problémy. Alternativou by zřejmě bylo zhroucení důvěry v bankovní systém eurozóny a v samu ECB.

Draghi proto ve čtvrtek vyzve evropské státníky k nalezení koordinovaného řešení. V první řadě by ke stabilizaci zadluženého finančního ústavu měly být zřejmě využity soukromé peníze získané na finančním trhu, případně by mohli tratit věřitelé a akcionáři bank.

Pokud by podobné kroky nestačily, vstupovaly by do hry podle evropských pravidel o státní pomoci země EU se svými záchrannými prostředky a jako třetí "bezpečnostní síť" by mohl fungovat Evropský stabilizační mechanismus (ESM), jenž by zase půjčoval členské zemi nebo jejímu národnímu záchrannému fondu.

Další zvažované přímé využití ESM ve "výjimečných případech" se ale nelíbí například Německu, které se obává, že banky budou z potíží dostávat peníze německých daňových poplatníků. Jedním z cílů bankovní unie je přitom právě rozetnout "začarovaný kruh" mezi zadluženými či jinak problematickými bankami a jednotlivými státy.

Druhým problémem je, zda vůbec - a pokud ano, tak jaká - evropská záchranná síť by měla existovat od spuštění bankovního dohledu do doby, než plně "naběhne" nyní domlouvaná "druhá noha" bankovní unie. Takzvaný jednotný rezoluční mechanismus (SRM - Single Resolution Mechanism) by měl umět bankám z potíží přímo pomoci. Do jeho fondu by potřebných 55 miliard eur (přes 1,4 bilionu korun) měly vložit samy bankovní domy. Budou na to však mít deset let.