Lago de Atitlán: mystické jezero amerických hipíků

Je to nejkrásnější jezero světa, napsal před dvěma sty lety o guatemalském Lago de Atitlán slavný německý cestovatel a přírodovědec Alexander von Humboldt. A stačí jeden pohled na temně modrou hladinu obklopenou zelenými kužely sopek a musíte uznat, že Humbolt ani v nejmenším nepřeháněl.

V šedesátých letech minulého století učarovalo posvátné jezero mayských indiánů také americkým hippies, a přestože mnoho z nich muselo Atitlán opustit během guatemalské občanské války, je duch generace „květinových dětí" v místních letoviscích cítit dodnes. Podivnou symbiózu starousedlíků a volnomyšlenkářských gringos nelze přehlédnout například v městečku Panajachel, kterému Guatemalci dokonce hanlivě přezdívají Gringotenango, nebo v nedalekém San Pedru.

V téhle dříve ospalé vesnici, která se nyní s Panajachelem přetahuje o roli hlavního turistického centra celé oblasti, jsou tyto dva zcela odlišné světy odděleny poměrně zřetelnou hranicí. Břeh jezera patří jazykovým školám, výtvarným dílnám, antikvariátům, barům a kavárnám, ve kterých se promítají nezávislé filmy, ulice okolo hlavního náměstí zas tradičním jídelnám, poloprázdným obchůdkům a nálevnám, ve kterých se schází pouze mužská společnost.

Basketbal v krojích

Místní lidé dodnes dodržují mnoho starobylých zvyků a rituálů. Jedním z nich je například uctívání soch hříšného světce Maximóna, jehož svatyně plné svíček, doutníků a alkoholu najdete hned v několika vesnicích na břehu jezera. Kromě španělštiny tu na ulicích často uslyšíte také původní mayské jazyky tzutujil a cakchiquel a naprostá většina místních obyvatel stále nosí tradiční kroje - ženy pestrobarevné sukně, šátky a halenky plné ornamentů, muži hlavně pruhované tříčtvrteční kalhoty, košili a světlý kovbojský klobouk.

Barvy oblečení se liší vesnici od vesnice, a tak má každé místo svůj specifický barevný nádech. Genius loci atitlánských měst a vesniček zkrátka útočí na všechny vaše smysly. Z basketbalových hřišť, která většinou trochu překvapivě stávají přímo na centrálním náměstí, se celé dny ozývá monotónní bubnování oranžových míčů, z evangelických chrámů se zas otevřenými okny po večerech valí do ulic rock, ska a reggae, které mají na bohoslužby nalákat co nejvíce mladých lidí.

Zabiják, který odnáší hříchy

Dopravu mezi jednotlivými jezerními vesnicemi zajišťují divoce pomalované autobusy, motorové tříkolky zvané tuc-tuc a samozřejmě také lodě. Pokud zrovna nejste fanouškem dvojích cen, vyplatí se obvyklou cenu jízdenky zkonzultovat předem s někým z místních.

Řidiči a prodavači lístků si totiž cizincům rádi říkají o minimálně dvojnásobek, ale když jim správnou cenu „připomenete", je s nimi řeč. Smlouvání o ceně ale zabírá jenom na souši, při cestě lodí nemáte naději a zaplatíte mnohonásobně víc než Guatemalec sedící na sedadle vedle vás. Plavba po jezeře ale stojí za to! Tedy pokud se zrovna nerozběsní vichr Xocomil (v překladu „vítr, který odnáší hříchy"), který se pravidelně objevuje kolem poledne, kdy se horké proudy přicházející z jihu od Tichého oceánu srazí se studeným vzduchem nad horami. Svou sílu předvedl Xocomil například vloni v listopadu, kdy se ve vlnách převrhla loď vezoucí turisty ze Santiago Atitlán do Panajachelu. Šest z nich se v chladných vodách Atitlánu utopilo.

Žádný rybářský ráj

Jezero leží v nadmořské výšce 1560 metrů, takže tu po většinu roku bývá příjemné počasí nejen na koupání, ale i na pěší túry. Vystoupat se dá na některou ze tří zdejších sopek (San Pedro, Tolimán a Atitlán) nebo na horu, které se přezdívá Mayský nos, protože při pohledu od jezera připomíná indiánskou hlavu s typickým orlím nosem. Výlety na vlastní pěst ale v Guatemale nemusí být vždy zcela bezpečné. Výjimečná tu nebývají ani loupežná přepadení, a tak je vždy lepší předem zjistit, které oblasti jsou bezproblémové a kterým byste se naopak měli raději vyhnout.

Na jezeře je i mnoho půjčoven kajaků a dá se tu také rybařit. Žádný rybářský ráj ale nečekejte - v padesátých letech minulého století sem byl vysazen dravý okounek černý, kterému se postupně podařilo zlikvidovat dvě třetiny původních šupinatých obyvatel jezera. Experiment, jenž měl ke břehům Lago de Atitlán přitáhnout sportovní rybáře a rozhýbat turistický ruch, tak paradoxně poničil ekosystém jezera a zdejší rybáře připravil o živobytí.

ČTĚTE TAKÉ: Atrakce Střední Ameriky: Černý Ježíš Kristus

Foto: autor