Nikaragua: země sopek, rumu a revoluce

Přestože je Nikaragua největší zemí Střední Ameriky, většina turistů z ní na svých cestách pozná pouze úzký pás táhnoucí se podél pobřeží Tichého oceánu. Právě tady jsou totiž vedle sebe natěsnány všechny hlavní turistické atrakce tohoto státu - koloniální města Granada a León, kouřící sopečné krátery nebo jezero Nikaragua s kouzelným ostrovem Ometepe.

Nikaragui se přezdívá „země sopek a jezer" a pokud sem přijedete od jihu z Kostariky, okamžitě pochopíte proč. Napravo od silnice se totiž už po pár kilometrech jízdy ukáže hladina jezera Nikaragua, ze kterého se vynořují sopečná dvojčata ostrova Ometepe. Španělé, kteří poprvé stanuli u břehů tohoto jezera, jež je jednou z největších vodních ploch na světě, ho mu říkali "mar dulce" (sladké moře). A není to jen obrovská rozloha, která dělá z jezera Nikaragua opravdové vnitrozemní moře . S loděmi si tu pohrávají velké vlny a hladinu dokonce občas rozčísne žraločí ploutev. Žraloci, kteří se do jezera dostali z Karibského moře proti proudu řeky San Juan a postupně se přizpůsobili životu ve sladké vodě, bývali kdysi postrachem místních rybářů. Kvůli nekontrolovanému lovu během 20. století jsou však dnes velkou vzácností.

Cuba Libre? Ne, Nika Libre

Z jezera vykukují stovky ostrovů a ostrůvků sopečného původu. Největší z nich dostal příznačný název Ometepe, což v jazyce nahuatl znamená „dva kopce". Nižší z ometepských sopek, Maderas, měří 1340 metrů, vyšší Concepción 1610 metrů. A i když to tak na první pohled nevypadá, dá výstup na tyhle „kopečky" zabrat mnohem více než túry na několikanásobně vyšší vulkány v Andách nebo v Guatemale.

Na vrchol totiž vyrážíte prakticky z nulové nadmořské výšky a například cesta na Concepción vede od úpatí hory až na její vrchol stále kolmo vzhůru, nejprve rozbahněným mlžným pralesem a od hranice tisíce metrů nad mořem pak už jen po holé skále. Na Ometepe se však naštěstí dají dny také příjemně prolenošit rybařením na pláži nebo vysedáváním v ospalých vesnických barech nad litrovými lahváči nebo nad skleničkou nikaragujského rumu Flor de Caña s kolou. Po vzoru o mnoho slavnějšího koktejlu Cuba Libre pojmenovali Nikaragujci svůj národní drink Nika Libre.

Stopařem proti své vůli

Stejně jako v celé Nikaragui potkáte i na Ometepe mnoho srdečných lidí, kteří se s vámi rádi dají do řeči nebo vám nabídnou svezení na korbě svého auta do sousední vesnice. Aniž by se člověk pokoušel o stopování, sveze se za pár týdnů strávených v této zemi v mnoha bizarních dopravních prostředcích, od předpotopního secího stroje po kamion plný sandinistů jedoucích na předvolební mítink.

Silným zážitkem je i místní placená doprava, kterou kromě vysloužilých „schoolbusů" z USA, taxíků, mikrobusů, rikš a motorových tříkolek zajišťují také speciálně upravené náklaďáky podobné těm, které v Česku rozvážejí vesnickou mládež z víkendových diskoték. Snad žádný Nikaragujec si nedokáže představit jízdu hromadnou dopravou bez ovoce nebo džusů s ledem rozlévaných do obyčejných igelitových pytlíků. Žádné koše však v autobusech nehledejte, místní jsou přeborníky ve vyhazování odpadků z oken za jízdy i na autobusových nádražích.

León versus Granada

Z ostrova Ometepe se dá lodí po jezeře dostat přímo do koloniální Granady, kterou založil španělský dobyvatel Francisco Hernández de Córdoba ve stejném roce jako tehdejší metropoli León. Mezi těmito dvěma nejstaršími nikaragujskými městy vždy panovala velká rivalita, která v 19. století dokonce přerostla v občanskou válku. Po ní byla jako kompromis za hlavní město vybrána Managua ležící na půl cesty mezi Granadou a Leónem.

Dnes už mezi sebou obě města vedou pouze válku o turisty, v níž vítězí poněkud přeslazená Granada se svými čistými fasádami, projížďkami v kočárech a centrem plným mezinárodních barů a restaurací. Pokud však chcete poznat obyčejný městský život, určitě vás více uspokojí León - univerzitní město hrdé na svou vůdčí roli během sandinistické revoluce na konci 70. let minulého století. León si vysloužil přízvisko „capital de la revolución" a slavnou revoluční minulost tu dodnes připomíná mnoho zdí s protiamerickými nástěnnými malbami.

A teď foťte!

O víkendech obyvatelé Leónu houfně opouštějí město a vyrážejí k Pacifiku do letoviska Poneloya. Přes týden v něm však bývá fantastický klid a na plážích i na hlavní ulici tu spíš než turisty potkáte pasoucí se krávy a koně. Podobně jako Ometepe je i tohle místo rájem pro nás, nesmělé fotografy. Na rozdíl od obyvatel Mexika, Hondurasu nebo Guatemaly, kteří se vás za každý snímek pokusí ihned zkasírovat a pár turistů tu za focení bez dovolení dostalo i pořádnou nakládačku, bývají Nikaragujci ke gringům s fotoaparáty shovívaví.

A nejen to, často s vámi dokonce velmi aktivně spolupracují. „Mladíku! Vy jste si fotil mého koně, že?" ptá se přísně vesnická stařenka a vy už si reflexivně chystáte omluvu, kterou nakonec vůbec nebudete potřebovat. „Bude lepší, když na té fotce budu i já," opraví vám vaší předchozí kompozici a se starosvětskou důstojností zapózuje vedle svého koně.

Foto: autor