Výšlap na Tajamulco, nejvyšší vrchol centrální Ameriky

Nejvyšším bodem centrální Ameriky není hora, ale vulkán, momentálně nečinná sopka Tajamulco. Leží v Guatemale, nedaleko mexických hranic, a sahá do výšky 4220 metrů nad mořem, což je na evropské poměry slušně vysoko (nejvyšší vrchol Evropy Mont Blanc leží v nadmořské výšce 4810 metrů).

Výstup na Tajamulco je zajímavý hned z několika důvodů. Prvním z nich je teplotní rozdíl nahoře a dole. Zatímco ve městě Quetzaltenango (místními nazývaným Xela, čti Šela), které leží o dva tisíce metrů níže, téměř nikdy neklesá teplota pod 20°C, ve dne překračuje třicítku a vlhkost vzduchu přesahuje 80 procent, na vrcholku mrzne a leží sněhový poprašek.

Druhým důvodem je snadná dostupnost výstupu pro amatéry: není problém sehnat doprovod a zapůjčit si vybavení, se kterým lze vrcholu dosáhnout. Třetím pak je pestré mezinárodní uskupení, které se utvoří při každém organizovaném výstupu a které přináší zajímavé zkušenosti při cestování po centrální Americe. No a samozřejmě zajímavé je dosažení vrcholu, výhled a fotky, které se dají při východu slunce pořídit, pokud je tedy výprava nahoře včas.

Výstup trvá dna dny

Je s podivem, že pořádat výstupy na tak vysokou horu si dovolí nezisková organizace zaměstnávající dobrovolníky, rovněž ve výšlapech amatéry. Nese název Quetzaltrekkers, sdružuje dobrovolníky ze všech možných zemí a na svou činnost si vydělává právě organizováním cest po Guatemale. Z vydělaných peněz potom sponzoruje místní školy a různé vzdělávací a zájmové aktivity pro děti, jichž si jinak nikdo moc nevšímá a vyrůstají ve městě prakticky na ulici. Větší děti se pak také zapojují do quetzaltrekkerských aktivit, například jako pomocní průvodci.

Výstup na Tajamulco trvá dva dny, a jedinou podmínkou, kterou Quetzaltrekkers požadují, je absolvování vstupního školení a několikadenní pobyt ve městě. To leží o něco výše než dva tisíce metrů nad mořem a člověk přijíždějící z níže položených končin, například od moře, se v něm aklimatizuje

Poplatek 50 amerických dolarů

Školení je vlastně takové setkání, kde si účastníci rozeberou spacáky, oblečení - málokdo s sebou totiž vláčí do tropů zimní výbavu, a tak je vše včetně kalhot, bund, rukavic, teplých spacáků a stanů k zapůjčení na místě - jídlo, vodu, nebo svítilny. Náklad se rozdělí mezi účastníky rovným dílem, ženy mohou nést o něco méně. Každopádně na každého vyjde dost přes deset kilo nákladu, zejména vody. Vyhlásí se začátek a místo setkání a něco málo vedoucí výpravy sdělí o výstupu samotném. Aklimatizační pobyt se dá obejít, stačí, když se každý cítí připraven. Samozřejmě všichni podepíší, že byli poučeni, výstup absolvují na vlastní nebezpečí a zaplatí poplatek, který činí přibližně 50 amerických dolarů na osobu.

Za tuto částku účastník výpravy získá poučený, anglicky a španělsky hovořící doprovod, ubytování ve stanu, zapůjčení výbavy a jídlo na celé dva dny. Výprava startuje ještě za tmy a před pátou ráno odjíždí ze Xely autobusem do městečka San Marcos, které leží přímo na úpatí hory. Zde se asi v sedm hodin zahájí samotný výšlap. Skupina se skládá z asi deseti osob různých národností a několika průvodců, obvykle tří, také různých národností (například z osobní zkušenosti Kanaďan, Švéd, Španěl), a také z pomocného průvodce ze školy pod patronátem Trekkerů. Jde se s malými přestávkami asi do čtyř hodin odpoledne.

Slabosti, závratě a zvracení  

S přibývajícím časem a výškou ubývá porostu a sil. Je poznat, jak je na tom kdo s kondicí, aklimatizací a zdravotním stavem. Vzduch znatelně řídne a ochlazuje se, vyndavají se první svetry a bundy. Před čtvrtou vedoucí označí místo táboření, společně se postaví stany, uvaří večeře, popovídá a zalehne. Druhý den se startuje hned po půlnoci, ovšem již ne v plném počtu. Někomu výška tábora, zhruba čytři tisíce metrů nad mořem, už nedělá dobře, objevují se případy slabosti, závratí, zvracení i mdlob. Takto indisponovaní jedinci zde svou pouť musejí přerušit a počkat, až se ostatní budou vracet. Zdravé jádro pokračuje posledních zdánlivě pár set metrů k vrcholu. Ovšem potmě a na velice složitém terénu převážně z různě poskládaných, nepevných kamenů. Navíc oblečeni do všeho zapůjčeného, s čelovkami na hlavách, fotoaparáty na krku či v ruce. Před pátou ráno je nutné být na vrcholu. Je tam několik stupňů pod nulou, začíná se objevovat slunce a obzor dostává nádherné barvy.

Všichni vytahují své fotoaparáty a kamery, hlavní je své osobní vítězství řádně zdokumentovat. Na vrcholu se setrvává zhruba hodinu, za tu se úplně rozední a vyjde slunce.

Cesta dolů kupodivu trvá jen asi půl dne, i s demolicí tábora a snídaní. Je to tím, že postupně ubývá voda, a tedy největší váha z ramenou trekkerů, a také adrenalinem z úspěšného výstupu na nejvyšší bod této části světa.   

Foto: autor