Afghánci znají české fotbalisty

Na podzim strávila Sabina Středová pět týdnů v Afghánistánu. Odbornice ministerstva obrany připravovala s kolegyněmi z ministerstva a z armády misi českého provinčního týmu. Ten v afghánském Lógaru začíná pracovat právě teď. Je to vůbec poprvé, kdy mají Češi na starosti rozvoj celé provincie.  

Proč jede provinční rekonstrukční tým právě do Lógaru?

Lógar vypadal jako nejjednodušší volba. Je blízko Kábulu, vede tam dobrá silnice a navíc je docela klidný. Tým požadovala jak afghánská vláda, tak naši spojenci. Navíc Lógar žádný vlastní rekonstrukční tým neměl.

Jak si myslíte, že se místní budou k týmu chovat?

Pokud já mám informace, tak místní obyvatelé týmy vítají. Znamenají pro ně přísun peněz do provincie a zároveň možnost, jak prosadit některé věci v Kábulu. Místní správy občas nemají takovou kapacitu, vzdělání ani styky, aby si něco "vykřičely" v hlavním městě. Když už jsme jednali v Lógaru, několikrát nám řekli, že chtějí vlastní tým.

ČTĚTE TAKÉ: Češi se pouštějí do nejnáročnější akce v Afghánistánu

Proč spojenci chtěli naše vojáky a civilní odborníky právě tam?

V Lógaru trvale nebyli spojenečtí vojáci. Proto tudy mohli nerušeně procházet útočníci, kteří mířili na Kábul či do jeho okolí.

Vy jste v provincii loni strávila několik týdnů. Jaký byl váš první dojem?

Už jsem v Afghánistánu byla v roce 2005, když jsme tam uvázli s ministrem obrany ve Fayzabadu, a v roce 2007 na jaře. Žila jsem i na Blízkém východě, takže chudoba, vedro nebo špína, to už mě nevyvedlo z konceptu. Spíš jsem se soustředila na to, proč jsme přijeli.

A je Lógar v něčem specifický?

Tím, že je relativně úrodný, a proto na místní poměry bohatý. Je tam i dostupná voda, která v jiných provinciích představuje velký problém. Díky poloze není Lógar natolik zasažen izolovaností od centrální vlády.

Pomohou nám místní lidé?

Základem je ctít místní zvyky a specifika. Třeba na východě, u hranic s Pákistánem, jsou už území, kde je relativní klid. Kmenoví náčelníci si to hlídají. Takhle to může fungovat. Západní svět potřebuje, aby Afghánistán byl stabilní, soběstačný, aby jeho ekonomika fungovala, aby země měla na své poměry rozumný hrubý národní produkt, aby se zlepšily silnice a další infrastruktura, aby fungovalo školství. A s tím můžeme pomoci.

Co Američané? Nejsou se svým „vývozem demokracie" mimo mísu?

Mě to neustále uvádí v úžas, ale oni opravdu věří ve svoji misi. Věří, že přinášejí světlo do temnoty. Za oficiální politikou samozřejmě mohou být postranní úmysly. Ale Američani, kteří politiku na místě vykonávají, jsou skutečně hluboce přesvědčeni, že lidé by měli žít svobodně, v relativním blahobytu a že americký model je nejlepší.

V českém týmu je teď osm civilních odborníků a dvě stě vojáků. Není to příliš velký nepoměr?

To je úplně normální, že na jednoho civilistu připadá přes dvacet vojáků. Prostě to odráží situaci v Afghánistánu. V každé koloně musejí být auta s rušičkami, které eliminují velkou část nástražných zařízení. Většinou vyjíždějí nejméně tři auta. Kdykoliv zastavíte, tak u aut musí někdo zůstat. Civilního experta zároveň musí doprovázet dostatečná ochranka. Velká část vojáků, kteří v Lógaru budou, je zaměřena právě na ochranu.

Co budou Češi v Lógaru dělat? Jaké jsou jejich hlavní cíle?

Na podzim jsme vlastně byli zkoumat, co by bylo potřeba. Zjistili jsme, že naše pomoc by měla směřovat do tří oblastí: zemědělství, školství a zdravotnictví a do posilování místní samosprávy. Třeba zemědělství je na tom relativně dobře. Ale zemědělce trápí nemoci plodin i skotu. Proto je v rekonstrukčním provinčním týmu zemědělský odborník i veterinář. Pak je třeba vyřešit skladování zemědělských produktů. To by místním lidem umožnilo prodávat i mimo hlavní sezonu a utržili by víc. Také chceme dostavět a dovybavit školy a zdravotnická zařízení.

Jak to zvládnout bez elektřiny?

Elektřina souvisí s vodou, která se dá využít jak k zavlažování, tak k výrobě elektřiny. Teď proud vyrábějí hlavně malé generátory na benzin, což je dlouhodobě neudržitelné. Energie je naprosto klíčová. Nechystáme se stavět obrovské elektrárny, řešení vidíme právě v malých vodních turbínách.

Co se v Lógaru pěstuje?

Hlavně zelenina a ovoce. Roste tam hroznové víno, malé banány, datle. Z vína se vyrábějí rozinky. Oblíbené jsou také různé druhy oříšků a semínek.

Část projektů zdědíme po Američanech?

Ano, v lednu jsme podepsali příslušnou dohodu. Ty projekty dokončíme, platit je bude americká strana. To nám pomůže překlenout "hluché" období, než se naši odborníci zorientují a vypracují dlouhodobý plán. Důležitá také bude pomoc při budování místní policie, její základna je hned vedle té české. Přemýšlíme o tom, že bychom stáhli naše policisty ze severu země do Lógaru.

Jak dlouho v Lógaru budeme?

Vládní materiál hovoří o třech až pěti letech. Pak se uvidí. Já osobně si myslím, že to bude trvat déle.

Kolik to bude Česko stát?

Letos je na projekty vyčleněno 80 milionů korun. Pak musíme hradit provoz základny, platy členů týmu, technika... Nejdražší je samozřejmě ten první rok.

Jak na vás působili Afghánci?

Jednáte většinou se staršími lidmi. Podle mě jsou Afghánci krásní lidé, většinou mají zbrázděné tváře, takže vypadají ještě starší, než ve skutečnosti jsou. Člověk o to víc přemýšlí, co mají asi za sebou. O mnoha z nich jsme věděli, že to byli mudžahedínští velitelé, kteří bojovali proti sovětské okupaci a deset let běhali po horách. Jako by to měli vepsané do obličejů. Na druhou stranu je to orientální svět, takže při vyjednávání není nouze o hříčky či snahu vás dovést jinam, než byste chtěli.

Jak s vámi jednali? Ženy v Afghánistánu nemají rovnoprávné postavení.

V rozvojových agenturách a různých neziskových organizacích působí spousta žen. Nevnímala jsem žádné komplikace. Když máte postavení a za sebou nějakou autoritu, tak vás berou. Samozřejmě získat si respekt v takovéto společnosti je těžké. A když jste žena, tak je to o to náročnější.

Jak vypadá takové jednání?

Jsou plná "rituálních tanců". Začíná se zdvořilostmi. Z mého pohledu se většina věcí neříká přímo. Hostitelé většinou přinesou takové talířky, na kterých jsou rozinky, oříšky, semínka. Nabízejí i báječné čerstvé ovoce. A samozřejmě čaj, který měl takovou zvláštní černo-zelenou barvu. Občas jsme seděli na koberci na zemi, bez bot.

Jak vypadá cesta Kábul - Lógar?

Lépe než v Česku. Je to normální dvouproudová pohodlná asfaltka, která je průjezdná téměř celý rok. Jsou tam obvyklé dopravní značky. Cesta trvá tak hodinu a půl.

A jak se cestuje do odlehlejších částí provincie?

To je složitější. Když sjedete z hlavní, tak vlastně většinou žádné cesty nejsou. V lepším případě je to uválcovaná štěrková plocha. Centrální část Lógaru je náhorní rovina. Na východě a na jihu jsou vysoké hory, které mají tři a půl a až čtyři tisíce metrů nad mořem. Některé oblasti jsou na podzim a v zimě dostupné jen vrtulníkem. Jinak je to cesta na týden.

Vědí Afghánci něco o Česku? Funguje tam značka Československo?

Na severu o nás vědí víc, řekla bych. V Lógaru třeba vědí, že jsme byli okupováni sovětskými vojsky. To v nich vyvolává vlnu solidarity. Kupodivu znají fotbalisty, protože fotbal je tam mimořádně populární. Už mě napadlo dostat tam nějakého českého fotbalistu, nebo dokonce uspořádat přátelské utkání. Ale to by znamenalo takové bezpečnostní manévry, že to zatím není možné.

Česko věnovalo afghánskému letectvu dvanáct vojenských vrtulníků zhruba za 600 milionů korun. Zvyšujeme tím šance, že by se v zemi mohly uchytit české firmy? A je vůbec šance v Afghánistánu vydělat?

Uděláme si dobré jméno. A to i u spojenců. Podle mě je důležité zvládnout menší projekty. Ty by nám mohly otevřít dveře. Afghánistán je pro firmy, které jsou ochotné riskovat. Na druhou stranu tam ze světa proudí ohromné peníze. Uspět v konkurenci je určitě náročné, ale zejména do budoucna, v podobných situacích a zemích, to může být pro firmy ohromná zkušenost.

Váš soukromý názor: má Afghánistán šanci?

Myslím si, že Afghánistán není ztracený případ. Bude to však dlouhodobá investice. Třeba na severu cestují rozvojoví pracovníci sami a vlastním autem. To už je nadějné. Doufám, že se bezpečnější "kapsy" budou rozšiřovat třeba i na jihu a na východě. Podle mě to má smysl, i když si netroufám odhadnout, jak dlouho ta mise bude trvat.

Foto: Robert Sedmík, ČTK