Major Petr Lochman je lékař, vědec a voják. V současnosti je nasazen v Afghánistánu jako chirurg v české polní nemocnici v Kábulu a po večerech sepisuje vědeckou práci o možnostech léčby ran pomocí nanovláken. Neviditelná vlákna přitom mohou způsobit revoluci v medicíně: čeká se od nich například, že významně usnadní hojení ran.
Za nanovlákna označujeme materiály a tkaniny tvořené vlákny o průměru menším než jeden mikrometr. Jak se stalo, že jste jako lékař začal bádat právě v tomto oboru?
Na katedře, kde působím, se snažíme najít způsob, jak předcházet komplikacím v prvních fázích hojení ran. Tam se pro nanovlákna otevírá velký prostor.
V čem jsou nanovlákna tak výhodná?
Používáme materiál, jehož podkladem je mikrodisperzní oxidovaná celulóza. To je látka, která se v trochu jiné formě vyskytuje v lidském těle, a organismus je schopen ji metabolickými pochody plně rozložit. Je jen trochu chemicky upravená, aby se rychleji vstřebávala nebo aby se na ni daly navázat další účinné látky, tedy léky. Medikamenty tak dostaneme přímo do rány, a tím, že "obvaz" nemusíme měnit, se navíc předchází zanesení infekce.
Nanovlákno volíme proto, že čím jemnější strukturu materiál má, tím větší je jeho vazebná kapacita pro účinnou látku. My jsme se na tento nanomateriál snažili navázat antibiotikum. Náš výzkum probíhal tak, že jsme testovali účinnost na tři nejčastější původce bakteriálních infekcí v ráně v naší nemocnici.
Kdo je major Petr Lochman |
Jednatřicetiletý lékař pochází z Břestu u Kroměříže a vojákem je od roku 1995. Vystudoval gymnázium v Kroměříži a vojenskou medicínu v Hradci Králové. Po promoci v roce 2001 začal pracovat na chirurgické klinice hradecké fakultní nemocnice, od dubna 2004 učí na Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany a v roce 2005 tam zahájil postgraduální studium. V roce 2004 absolvoval dvě stáže ve vojenských nemocnicích v USA, po návratu krátce působil jako člen českého chirurgického týmu v britské polní nemocnici na základně Shaibah poblíž irácké Basry. Je ženatý a má půldruhaletého syna Pavla. Ve volném čase se věnuje převážně rodině, mezi jeho koníčky patří hra na kytaru, zpěv a sport. |
Jak dopadly vaše dosavadní výzkumy?
Zatím jsem materiál zkoušel jen na zvířatech, konkrétně na domácích prasatech. Ukázalo se, že se po týdnu u všech ran nosič naprosto vstřebal, 97 procent primárně infikovaných ran bylo při běžném klinickém vyšetření čistých, bez známek infekce.
Jak by mohl váš výzkum posloužit konkrétně válečné medicíně?
Obvaz z nanovlákna s navázaným antibiotikem se může použít třeba při první pomoci vojákům zraněným v poli. Díky tomu, že by se rána obvázala hned, ochránilo by ji to před infekcí do chvíle, než by mohl být pacient chirurgicky ošetřen.
Bádají ve stejném oboru jako vy i jiní vědci?
V nanovláknech dnes bádá kdekdo. Konkrétně tu látku, se kterou pracujeme my, pokud vím, využívají v Česku jenom asi na dvou pracovištích. Jeden z mých kolegů na katedře zjišťuje, zda by se mohla pacientovi při operaci dát do břišní dutiny a tím zabránit pooperačním srůstům a jaká je pro toto její použití nejvhodnější forma – zda nanovlákno, nebo například gel. Na farmaceutické fakultě probíhá výzkum zaměřený na využití této látky jako součásti léčiva snižujícího hladinu cholesterolu v krvi.
Materiál, o kterém mluvíte, je nový, nebo už se nějak využívá?
Firma, která má patent na tuto látku, už komerčně vyrábí prostředky určené k zástavě krvácení ve formě například prášku či náplastí, které se dají použít třeba v rámci první pomoci.
Pokud bychom přešli od vašeho výzkumu k praxi v polní nemocnici. Jste náčelníkem oddělení dočasné hospitalizace – co si pod tím máme představit?
Máme tu přijímací oddělení, kterým projdou všichni pacienti. Pokud někdo potřebuje hospitalizaci nebo operaci, je potom přijat na naše oddělení, což je běžné lůžkové oddělení jako v kterékoli okresní nemocnici. Máme vlastní jednotku intenzivní péče a dva operační sály.
Naším úkolem je provést život zachraňující výkon nebo urgentní operaci. Pokud by pak ale měla probíhat delší hospitalizace či rekonvalescence, snažíme se v případě místního obyvatelstva po dohodě s naší operační skupinou najít místo ve zdejší nemocnici, nebo pokud jde o koaličního vojáka, tak zajistit transport do vlasti. To se děje třeba v případech, kdy musíme provést například amputaci nohy a pacient se poté učí chodit na berlích, starat se o sebe a vůbec žít co nejkvalitnější život.
Jak vlastně polní nemocnice vypadá?
Páteří nemocnice je dlouhý koridor, který je složen ze stanových dílců. K němu jsou pak ze stran napojeny jednotlivé menší stany - slouží jako jednotlivá oddělení a ambulance - nebo pevné kontejnery podobné stavebním buňkám, v nichž jsou umístěny operační sály, jednotka intenzivní péče, laboratoř a rentgen. Celá nemocnice je pochopitelně klimatizovaná.
Dostanete se vůbec někdy mimo nemocnici?
Mimo nemocnici nebo přesněji řečeno mimo vlastní základnu se většina personálu prakticky nedostane. Vyjíždíme jen jako doprovod vojenské policie, při cestách za služebními povinnostmi bývá členem skupiny i zdravotník.
Jak byste popsal úroveň místní zdravotní péče?
Osobně jsem v žádné místní nemocnici nebyl, ale pokud vím, nedá se to přirovnat k civilizovanému světu. Jsou to zařízení, která jsou – když to přeženu – vybavena postelemi, aby pacienti měli kde ležet, a je tam přítomen nějaký lékař. Pro ilustraci: zásadní podmínkou, aby nám nemocnice pacienty vůbec vzaly, je, že pacienta bude doprovázet někdo z rodiny, kdo se o něj v nemocnici postará. Svoje představy o místních nemocnicích bych radši nerozváděl.
S jakými případy se v praxi v kábulské nemocnici setkáváte nejčastěji?
Většinou ošetřujeme koaliční vojáky, ale stává se, že vojáci přivezou i místní civilní obyvatele, kteří byli zasaženi bojem a obracejí se na nás s prosbou o pomoc. Z bojových poranění jsou nejčastější střelná zranění hrudníku, břicha a končetin, z nebojových onemocnění převážně operujeme akutní záněty slepého střeva a léčíme průjmová onemocnění a ledvinové koliky.
Jaké nejtěžší nebo nejkurióznější zranění jste ošetřovali?
Nejkurióznější bylo zřejmě zranění vojáka afghánské národní armády, který byl do naší nemocnice přivezen s dvojitým průstřelem hrudní stěny. Střely způsobily zlomeninu lopatky, hrudní kosti, tříštivou zlomeninu klíční kosti a těžce pohmoždily vrchol levé plíce, ačkoliv ani jedna z nich nepronikla do hrudní dutiny. Na sále jsme odstranili poškozenou část plíce a pacient byl v dobrém stavu propuštěn šestý den po operaci.
Kuriózní na tomto případu je, že ačkoliv šlo o dvojitý průstřel, tak ani jeden projektil nepronikl do hrudníku a nezpůsobil vojákovi poranění, které by ho ohrozilo na životě. Dá se říct, že se ten člověk podruhé narodil.
Ošetřovali jste někdy zranění českého vojáka?
Naštěstí ne. Jediným operovaným českým vojákem v naší nemocnici zůstává náš rentgenový laborant, který podstoupil operaci akutního zánětu slepého střeva a nyní již je zpět v republice.
Když se řekne polní nemocnice, lidé si vybaví MASH. Je vaše nemocnice této americké chirurgické jednotce v něčem podobná?
Nemůžu říct, že bychom někde čekali, posedávali, opalovali se a podobně. Máme tu rozepsané služby, personál se střídá po dvanácti hodinách, ať pacienti jsou, nebo ne. Když není o koho pečovat, věnují se úklidu a dalším pracím. Navíc v nemocnici člověk neví dne ani hodiny, takže já musím být během své služby stále připraven, abych mohl ošetřit pacienta do několika málo minut.
Jak často nastávají tyhle akutní zásahy? Stává se vám, že třeba máte oddělení úplně prázdné?
Za ty tři měsíce, co tu jsme, můžu říct, že operujeme tak zhruba jednou za pět dnů. Nestává se nám, že by oddělení bylo vysloveně prázdné, protože tu léčíme i lidi s úpalem, dehydratací, vysokým tlakem, průjmem a podobně. Doba, kdy tu nemáme vůbec žádné pacienty, je minimální, z těch tří měsíců to mohl být dohromady tak týden.
Jsou podle vás vojáci-zdravotníci nasazováni k působení v cizině optimálně, nebo už jste se setkal s případy, kdy byli přetížení a vyčerpaní?
Na tuto otázku neumím kvalifikovaně odpovědět. Nicméně je pravda, že se naše armáda stále víc zapojuje do zahraničních operací, a proto by asi bylo potřeba většího počtu vojenských zdravotníků - „točíme“ stále stejné lidi. V budoucnosti by podle mě mohl nastat problém v obsazení jednotlivých rotací zdravotnickým personálem. Zatím jsem ale ve svém okolí nepozoroval přetížení či vyčerpání svých kolegů, a pokud snad, tak to na sobě nedávají jako profesionálové znát.
Čím se podle vás měří úspěch polní nemocnice? Jak by mise měla proběhnout, abyste se vracel domů s pocitem, že se vám to tam povedlo...
Myslím, že úspěch nemocnice se hodnotí počtem zachráněných lidských životů a vyléčených pacientů. Soudě z reakcí našich koaličních partnerů se nám daří naši roli plnit víc než dobře. A pokud se týká mého pohledu – budu spokojen a řeknu si, že můj pobyt zde nebyl zbytečný, pokud každý pacient, kterého dostanu na operační stůl, bude schopen vrátit se domů ke svým nejbližším bez trvalých zdravotních následků.
Co vás na vaší práci v Afghánistánu nejvíc baví, a co byste si naopak klidně odřekl?
Nedá se říct baví, ale jsem rád za možnost ošetřovat spektrum poranění, se kterými bych se v civilní praxi těžko setkal, například střelná a minová poranění. Pro mě jako chirurga je to neocenitelná zkušenost. A pokud bych si něco odřekl, pak zcela určitě to stálé napětí, že kdykoliv se může stát něco, co ve vteřině obrátí celý můj život naruby.
