Dohadování o radaru: krach 2008-2009

Česko vedlo debaty se Spojenými státy o umístění radaru či antiraket necelých sedm let. On-line deník TÝDEN.CZ zrekonstruoval milníky vyjednávání na základě rozhovorů s účastníky a dokumentů. Závěrečná, třetí část seriálu popisuje cesty poslanců za radarem, marné snahy přesvědčit veřejnost, schůzky Jiřího Paroubka s vlivnými kongresmany a politiky a oznámení prezidenta Baracka Obamy, že radar nebude.

"Věřila jsem, že to projde. Věřila jsem tomu v zásadě celou dobu. Možná naivně, možná neznám politiku tak, jak bych měla," přemítá dnes o období po ukončení jednání s Američany na jaře 2008 členka českého vyjednávacího týmu Veronika Kuchyňová-Šmigolová. "Nejdřív to vypadalo, že vládní koalice bude hlasovat pro a zdálo se, že se podaří přesvědčit i pár členů opozice po té první cestě na Marshallovy ostrovy. Všichni poslanci sociální demokracie, kteří tam byli se vyjadřovali pozitivně, ale pak přišlo hlasování dle stranické linie."

ČTĚTE TAKÉ PŘEDCHOZÍ DÍLY SERIÁLU:
Dohadování o radaru: vyjednávání 2006-2008
Dohadování o radaru: oťukávání 2002 až 2006

Všichni vyjednavači doufali, že parlament smlouvy schválí a radar bude v Brdech stát. Někteří však byli v soudech mnohem opatrnější. "Já jsem nikdy neměl jistotu, že to projde. Celou dobu jsem měl vnitřně pochybnosti," říká Tomáš Pojar, náměstek ministra zahraničí.

Ale vyjednávání muselo skončit. V březnu 2008 byla ukončena jednání o hlavní smlouvě (podepsána byla 8. července), ale stále se čekalo na uzavření komplikovanější technické smlouvy SOFA o podmínkách umístění radaru a pobytu amerických  sil na českém území. Dohadování se protahovalo a na konci jara bylo jasné, že se obě smlouvy najednou schválit nestihnou. Původní plán byl jednoduchý - na 15. července svolat mimořádnou schůzi sněmovny a smlouvy, které by mezitím byly podepsané ministry zahraničí a obrany za obě země, ratifikovat. Koalice však neměla parlamentní většinu a co víc, stále chyběla SOFA.

„Předpokládali jsme, že to dáme do parlamentu po krajských volbách. Jenomže poločas rozpadu koalice byl rychlejší," poznamenává Alexandr Vondra.

Klvaňa a nevykomunikovatelnost radaru

Ratifikace smluv parlamentem nebyla nikdy jistá a projekt podporovala dlouhodobě menšina veřejnosti. Na jednu stranu bylo, především pro ČSSD, snadné hrát v politickém boji „kartu radar". Na stranu druhou, volby by toto téma nevyhrálo, ale mohlo pomoci v kombinaci s jinými - třeba s poplatky ve zdravotnictví. Opozice se příliš snažit nemusela, většina lidí byla konzistentně proti, aktivovaly se různé organizace a sdružení, brdští starostové se objevovali v médiích a kritizovali vládu za to či za ono a hlavně, vypukly debaty o zdravotní škodlivosti radaru, o tom, že v okolí nebude možné telefonovat a podobně, kterým se jenom těžko dalo čelit.

Vláda se snažila, i když ne příliš úspěšně. Už v květnu 2007 byl předsedou vlády vytvořena funkce „koordinátora vlády ČR pro komunikaci v otázce možného umístění radarové stanice v ČR". Už jenom jeho titul naznačoval, řečeno žargonem „píáristů" nevykomunikovatelnost problému. Prvním a posledním koordinátorem byl Tomáš Klvaňa. Z úřadu odešel na začátku roku 2008, tedy po pár měsících. „Tomáš Klvaňa je můj kamarád, ale moc tomu nepomohl," říká dnes Vondra.

K TÉMATU: Clintonová chlácholí Česko: Zůstáváte důležitým spojencem
                    Radar máme z krku, nese se z Brd. Každý ale nejásá

„Bylo to zatím moje jediné smysluplné angažmá v politice. Bylo mi jasné, že jednou z mých úloh je být hromosvodem všech negativních nálad vážících se k radaru. Mnohé z nich neměly s radarem moc společného," hodnotil Klvaňa své působení 17. září 2009 v on-lineové diskuzi na aktualne.cz. „Pokud se týká přesvědčování - velmi záhy jsem poznal, že naše kampaň nemůže být přesvědčovací, ale vysvětlovací. Vysvětlit, proč se vláda chce na programu podílet, pokud se Američané rozhodou obranu vybudovat."

Jeho několikaměsíční působení hned na začátku poznamenaly pochybnosti o výběru PR agentury - zakázku za dva miliony od státu získala AMI Communication, na kterou měl vazby. „Výběrové řízení si udělal sám na úřadu vlády. Nás k tomu nepustil," říká jeden z diplomatů, který si nepřál zveřejnit své jméno.

„Oni na tom nezbohatli. To byla těžká věc a nikdo do toho nechtěl jít," říká Vondra. „Tomáš Klvaňa byl přesvědčený, že se na ně může spolehnout. Ano, bylo to do očí bijící. Mnozí to vnímali jako malou domu, ale fakticky to malá domu nebyla, protože oni na tom příliš nevydělali."

Pokud se člověk dnes podívá na internetové stránky agentury, moc tam toho k radaru nenalezne. Ale je fakt, že působení agentury byla ještě mnohem kratší, než působení vládního koordinátora.

Pokud vláda chtěla, aby radar prošel parlamentem, musela na svou stranu získat nějaké poslance z opozičního tábora. U komunistů to nebylo možné, takže zbývali sociální demokraté. Někteří poslanci se byli podívat na to, jak systém funguje přímo na Marshallových ostrovech a na Aljašce. Ministerstva zahraničí a obrany politikům zajišťovala schůzky s důležitými lidmi ve Spojených státech a v centrále aliance v Bruselu. Pro některé poslance bylo prý velkým překvapením, že se protiraketovou obranou už léta zabývá i NATO.

Zvláště šéf ČSSD měl velice dobrý přístup k politikům a úředníkům ze zahraničí, jak při jejich návštěvách v Česku, tak v jejich domovinách. „Jiří Paroubek dostal všechny možnosti, měl řadu schůzek, měl schůzky s kongresmany. Není běžné, že s předsedou opoziční strany jedná generální tajemník NATO. On se tvářil na jednáních relativně konstruktivně a pak vylezl a byl neústupný," popisuje diplomat, kteří nechtěl zveřejnit své jméno.

Předseda ČSSD už jednou své názory změnil a věděl, že by nebylo dobré to udělat v tuto chvíli znovu a hlavně, nebyl k tomu důvod. Svým odmítavým postojem zastupoval většinu obyvatelstva. Úsilí vlády se tedy alespoň soustředilo na to, aby nenařídil jednotné hlasování klubu. Několik sociálnědemokratických poslanců by se tak mohlo připojit k vládnímu táboru a většina pro radar by byla zajištěna. Ale to se nepodařilo, protože události dostaly jiný spád.

Radar nebude

V červenci 2008 byla ministry zahraničí podepsána hlavní smlouva. Jedním z jejích důsledků byl i příslib většího zapojení českých vědců do projektů týkajících se protiraketové obrany a dalších oblastí. Obrana se také pokoušela vyjednat nějaké materiální výhody. Poláci si dohodli, že u nich Američané budou „rotovat" jednotku s Patrioty, které slouží k obraně proti raketám krátkého a středního doletu. Čeští vojáci debatovali o dodávce dopravních letounů Hercules C-130.

Zároveň od počátku roku 2008 probíhala ve Spojených státech předvolební bitva, ve které postupně získával demokrat Barack Obama, velice vlažný zastánce protiraketového štítu tak, jak jej navrhla Bushova administrativa. „Obamy jsme se tehdy ani tak nebáli. Předpokládali jsme, že když se dokončí ratifikace tady u nás, s vysokou pravděpodobností by nějakým způsobem pokračoval v tom, co bylo domluveno, nebo by alespoň neudělal tak radikální změny. To, že jsme ratifikaci nedotáhli, nás poškodilo. Odmítnout oboustranně ratifikovanou smlouvu by pro Američany určitě bylo těžší", přemítá členka vyjednávacího týmu za ministerstvo zahraničí Kateřina Weissová.

Při zpětném pohledu člověk vidí, že prakticky jediným vhodným oknem od počátku roku 2008, kdy se dala smlouva ratifikovat, byl červenec. Na podzim totiž probíhaly krajské a senátní volby. Politická scéna byla naprosto polarizovaná, stejně jako veřejnost. Na vině nebyl ani tak radar, který se sice občas používal jako užitečný argument, ale poplatky ve zdravotnictví. Radar se vezl na vlně neoblíbenosti Topolánkovy vlády. Pro ODS skončily volby katastrofálně a Jiří Paroubek byl na koni. Proč by měl jakýmkoli způsobem měnit chování?

Po neustávajících tahanicích, jejichž obětí se stal i mandát pro české vojáky v zahraničí, stáhla vláda 17. března 2009 radarové smlouvy ze sněmovny. To byl konec. O pár týdnů později jej potvrdil pád vlády Mirka Topolánka uprostřed předsednictví Evropské unii. Dva pilíře zahraniční politiky vlády byly v troskách.

Navíc, Obamova vláda se pustila do revize celého systému. Po půlnoci, 18. září 2009 zazvonil premiérovi Jiřímu Fischerovi, který coby předseda úřednického kabinetu nahradil Mirka Topolánka, telefon a Barack Obama mu oznámil, že radar stavět Američané v Česku nebudou. I tak by se ale prý Česká republika může zapojit do nové protiraketové obrany.

Vše probíhalo velice narychlo. Američané chtěli své rozhodnutí oznámit sice později než 18. září, ale informace někdo vynesl do médií a tak, aby Bílý dům zabránil různým spekulacím, oznámil své rozhodnutí okamžitě. Dosti nešťastně v den, kdy si Poláci připomínali 70. výročí napadení Rudou armádou. Z Washingtonu vyrazil do Prahy a Varšavy diplomatický tým. A když se vrátil zpátky do USA, okamžitě se podle některých zdrojů začaly hledat další vědecké projekty, do kterých by mohli být zapojeni dle předchozích dohod Češi. Bylo nutné, aby vše vypadalo, že rozhodnutí upustit od radaru v Česku nic neznamená, že nejde o „zradu" USA, ústupek Moskvě a podobně.

Zde se hodí podotknout, že narozdíl od Čechů, kteří s Američany budou na vědeckých projektech spolupracovat, obce Brdska z naslibovaných peněz („nesouvisejících" s radarem) od vlády na rozvoj toho moc neuvidí. Měly dostat miliardu a čtvrt, utratilo se pár milionů a peníze dle všeho už nebudou.

A vyjednavači s tu větší, tu menší nostalgií a roztrpčením sledovali, jak se rozplývají výsledky jejich práce. „Na jednu stranu to byla pro mně neuvěřitelná zkušenost. Třeba sledovat vyjednávání o té smlouvě, to byl exkluzivní zážitek," dodává Kateřina Weissová, která už z ministerstva zahraničí odešla. „Na druhou stranu, když jsem se to dozvěděla, měla jsem pocit marnosti. Během práce na ministerstvu jsem chtěla několikrát odejít. Drželo mě tam to, že jsem chtěla vidět, jak se to dotáhne do konce. Ale ne do takového."

Foto: Lucie Pařízková, Robert Sedmík, Karel Šanda, ČTK