Volání Prahy
5. květen: veterán Končický uslyšel volání Prahy v tanku

Je sobota 5. května 1945 a Praha volá o pomoc. Zoufalý hlas Prahy uslyšel i letos pětaosmdesátiletý veterán Svobodovy armády Mikuláš Končický. "Jako velitel tanku jsem ladil přijímač a najednou slyším volání Prahy," vzpomíná po pětašedesáti letech.

Celý pátý květnový den postupoval tankista Mikuláš Končický s rychlou skupinou 38. armády 4. ukrajinského frontu. "Přejížděli jsme Oderské vrchy. Vesnice vylidněné, v oknech bílá prostěradla na znamení míru. Jako tankisté jsme nikde nezastavovali, na to nebyl čas," vzpomíná veterán, nedávno jmenovaný generálem ve výslužbě.

Slyším Prahu jako dnes

Oderské vrchy byly osídleny českými Němci a před rudoarmějci se domorodci raději schovávali. "Nikdo po tancích nepálil, byl klid," vzpomíná Končický. Že na čele rychlé skupiny jede i několik československých tanků legionářské armády Ludvíka Svobody, to v kraji nikdo nemohl tušit.

"Dalším cílem byla Olomouc," vybavuje si veterán. K večeru 5. května se pak kolona tanků na chvíli zastavila v Budišově nad Budišovkou, malém sudetském městečku na pomezí Slezska a Moravy. "Začal jsem jen tak ze zvyku ladit přijímač v tanku. Dal se na něm zachytit Hlas Ameriky i Londýn. Najednou ale slyším volání Prahy, která žádala rychlou pomoc," vypráví veterán.

Postup urychlit nemohl

"Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc československému rozhlasu," uslyšel tankista Končický naléhavá slova z hlasatelny pražského rádia. "Slyším ten hlas jako včera. Tu intonaci, tu zoufalou naléhavost," tvrdí Mikuláš Končický.

Jeho tank byl v tu chvíli vzdálen od Prahy téměř 300 kilometrů. "Probírali jsme situaci s veliteli dalších tanků. Neměli jsme žádnou šanci, jak postup na Prahu urychlit," říká. Druhý den se jednotka teprve probíjela k Olomouci. "Praha byla pořád hodně vzdálená," lituje veterán i po letech. "Do Prahy jsem nakonec dojel až po skončení války," dodá.

Mikoláš Končický se narodil na Volyni, kterou jeho předkové přišli dosídlit na pozvání ruského cara v 19. století. Tady se v roce 1944 přidal ke Svobodově armádě a prošel dukelským peklem i krvavou Ostravskou operací.

Poslední protektorátní noviny

Praha se 5. května 1945 probudila do euforie. Lidé nadšeně likvidovali cedule s německými nápisy a vyvěšovali národní prapory, a to na výzvu protektorátní vlády z předchozího dne. Pokus loutkového kabinetu o "poklidné převzetí moci" od vojenské správy města však nevyšel. U rozhlasu se začalo střílet a došlo na známé volání rozhlasu o pomoc.

Ráno 5. května vyšel také naposledy protektorátní tisk. Šéfredaktor Národní politiky Jan Scheinost zveřejnil text, kterým se snažil oddálit případné lidové povstání, jež bylo na spadnutí. Dobře totiž věděl, jak umějí být Češi krutí v dobách revolučních. A dost možná měl strach o holý život. "Pražané, osud svého milovaného města máte ve svých rukou," vyzval Scheinost sobotní čtenáře Národní politiky. V textu apeloval na obyvatele Prahy, aby svoje "horkokrevnější spoluobčany vedli k rozvaze a k pokojnému očekávání příštího vývoje".

Ještě 5. května byl Jan Scheinost zbaven funkce šéfredaktora a o dva dny později zatčen povstalci a po válce odsouzen na 22 měsíců. Mohl dostat více, soud však přihlédl k jeho pomoci odbojářům a intervencím za lidi v nouzi. "Z profesního hlediska Scheinost nepochybně selhal, když psal články podle zadání okupantů, přičemž nejvýrazněji se projevil v období II. heydrichiády. Nevyhýbal se kontaktům s okupanty a ti mu důvěřovali a za jeho služby jej profesně povýšili a odměnili vyznamenáním," zhodnotil Scheinosta historik Jiří Bárta ve své absolventské práci na katedře žurnalistiky Masarykovy univerzity v Brně.

Hrálo se žižkovské derby?

Pozdě večer v sobotu 5. května začaly v Praze vyrůstat barikády, do rána jich stálo na šest set. Na sobotní 18. hodinu byl na pražském Větrníku naplánován fotbalový zápas mezi Břevnovem a Libní. A o patnáct minut později mělo na Ohradě vypuknout žižkovské derby mezi kluby Žižkovský SK a Union Žižkov. Ani jeden ze zápasů se pravděpodobně neodehrál, ovšem s odstupem pětašedesáti let od vypuknutí povstání v Praze to nelze říci s úplnou jistotou. Známe své pappenheimské.