Vězeň vzpomíná
6. květen: vězeň gulagu vzpomíná na boje o Valašsko

Je neděle 6. května 1945. Tentýž den ve dvě hodiny odpoledne je v Bystřici pod Hostýnem zraněn bývalý vězeň stalinského gulagu Vasil Coka (87), stále vitální veterán legionářské armády Ludvíka Svobody. Rusové tentýž den obsazují Nový Jičín, Hulín a Holešov, Američané Klatovy, Plzeň, Vimperk a Cheb. A Praha marně volá o pomoc.

Chtěli v Sovětském svazu bojovat proti nacismu, případně svobodně studovat. Skončili v lágrech pod Uralem. Dnes jich žije poslední hrstka. "Přežil jsem gulag nedaleko severoruské Uchty pod Uralem. Osmdesát procent Rusínů, kteří osvobozovali republiku, mělo stejnou zkušenost jako já. Dovedete si představit, že někdo z nás chtěl budovat po válce komunismus? Přesto historikové udělali z československých legionářů komunisty. A ten nesmysl se s námi nese dál i po revoluci," uvažuje sedmaosmdesátiletý veterán Svobodovy legionářské armády Vasil Coka z Frýdku-Místku.

Dost průstřelů na rakev

"Raněn jsem byl 6. května 1945 ve dvě hodiny odpoledne," přesně Vasil Coka určuje svůj definitivní odchod z bojišť druhé světové války. "Naše brigáda tehdy postupovala přes Ratiboř a další valašské osady do Bystřice pod Hostýnem, kde jsme zůstali stát na náměstí. Přišlo za mnou asi pět občanů a požadovali, abychom jim pomohli zachránit předměstí Rychlov. Bylo mi jich líto a rozhodl jsem se pomoci. Podařilo se nám dostat dělo a náboje přes zahrádky pod kopec," líčí. Náhle padla rána, zřejmě z děla. Druhá padla asi třicet metrů před Coku a třetí těsně vedle něho. "Všichni mi hned přispěchali na pomoc. Asi deset metrů jsem ještě ušel sám, ale pak už jsem spadl. S průstřelem plic, žaludku, pravé ruky ve dvou místech a levé nohy. Dost na rakev. Léčil jsem se až do konce roku 1945 a dokonce jsem byl v jednom rozkaze prohlášen za mrtvého," vypráví Coka, který i letos vitálně objíždí některé z akcí, jimiž si Valašsko připomíná pětašedesát let od konce války.

Naivní víra ve Stalina

V sedmnácti letech, v roce 1939, měl Vasil Coka o Sovětském svazu naivní představy. Když s kamarádem přešel nelegálně hranice mezi Maďary okupovanou Podkarpatskou Rusí a "zemí neomezených možností", věřil, že skutečně vstupuje do svobodného světa. Nepřál si bojovat, chtěl v Rusku hlavně studovat. Nic netušil o tehdejším spojenectví Stalina a Hitlera, kteří si spolu rozdělili Polsko.

"Stoj, lažís!" Přivítal Coku sovětský pohraničník. Čekalo ho vězení, první výslechy. Ukrajinské Rovno, Charkov, Moskva a vlak směrem na Kotlas. "Tajgou jsme cestovali několik týdnů na Sibiř. Trpěli jsme ve vagonech obrovskou žízní a jediným prostředkem, jak získat vodu nad ubohý příděl, bylo lžičkou seškrabovat jinovatku ze stěn vagonů," vypráví. V gulagu byl určen do skupiny dřevorubců. "V lese vyznačil voják kruh. Kdo by se za něj pokusil vstoupit, toho na místě zastřelil." Při kácení dřeva ve čtyřicetistupňových mrazech hrozila smrt vyčerpáním, večer bylo nebezpečné potkat ruské kriminálníky ve funkcích kápů. "Táborová mafie třeba hrála karty, a kdo prohrál, musel zabít předem určeného dozorce," vybavuje si Vasil Coka. Případné amnestie se přitom týkaly výhradně zločinců, politickým vězňům zbývaly zoufalé pokusy o útěk. "Tři kamarádi našetřili suchary a po práci zmizeli mezi močály v okolí tábora. Chytili je za několik hodin a na nástupu je velitel nechal zaživa roztrhat psy."

Trestanci základem armády

Na sklonku roku 1942 se po složitých jednáních se Stalinem podařilo představitelům londýnského i moskevského exilu dohodnout, že československá jednotka v Buzuluku může být posílena bývalými československými občany z gulagů, z věznic i z vyhnanství. V převážné většině šlo právě o Podkarpatské Rusíny, v menší míře o Volyňské Čechy, české vlastence, kteří na počátku okupace utekli na východ, i Židy uprchlé z nacistického lágru v Nisku. Historikové odhadují, že gulagy "hostily" až 37 tisíc Čechoslováků a českých krajanů z Ruska (Volyňáci). Jen necelá desetina z nich se dostala k československým legiím Ludvíka Svobody.

V únoru 1943 už byl v Buzuluku i Coka. "To nebyl dobrovolný vstup do armády, ale v každém případě to byla záchrana od jisté smrti v gulagu. Vždyť já se v gulagu tolikrát modlil, že mi stačí, když se dostanu pryč ze Sibiře, a pak jsem ochoten okamžitě umřít," vzpomíná.

Excesy během povstání

Je 6. květen 1945. V českém vysílání londýnského rozhlasu promlouvá exilový ministr Hubert Ripka. Nejprve skládá hold všem povstalcům, kteří se v Praze postavili na barikády. Posléze v osmi bodech organizuje povstání na dálku. "Prvním příkazem chvíle je boj," prohlašuje Ripka. Druhým příkazem je poslušnost pražskému revolučnímu orgánu - České národní radě. Další příkaz ovšem přispěl k násilí na německých civilistech. "Bijte Němce v organizovaných, dobře vedených a promyšlených akcích," prohlásil Ripka. Tedy všechny Němce, nikoliv jen vojáky.

Teprve pětašedesát let od Pražského povstání veřejnost prostřednictvím České televize zjišťuje, jak Češi "bili Němce". Díky otřesným záběrům filmaře Jiřího Chmelíčka, jenž během povstání natočil popravu dvaačtyřiceti pražských Němců v civilu. Povstalci je nejprve zastřelili a mrtvým i těžce zraněným přejížděli přes hlavu nákladní autem. Podobné excesy však byly často reakcí na zběsilosti ze strany zfanatizovaných nacistů. Je třeba známo, že i "děti" z Hitlerjugend dokázaly zajatým českým civilistům vypichovat oči a posléze oběti podřezat.