1939: Hitem v protektorátu jsou Beskydy

V létě roku 1939 se hitem letních prázdnin staly Beskydy. Na Šumavu, do Krkonoš či do Jeseníků už čeští Pražané nesměli, neboť sudetské pohraničí patřilo od podzimu 1938 k Německu.

Ani Tatry, ani Šumava

Tisíce obyvatel Protektorátu Čechy a Morava se musely smířit se skutečností, že už nemohou ani na tatranský Lomnický štít, ani na šumavský Pancíř. Zbývalo než vyrazit do beskydských hotelů. „Beskydy a celé Pobeskydí se stávají střediskem zájmu letních hostů z celé republiky," potvrdil časopis Krásná zem v létě roku 1939. „O podmínkách ubytování v Beskydách se informují lidé ze všech končin historických zemí, z Prahy, Brna, Olomouce a desítek jiných míst. Pro domácí turistiku může být léto 1939 stejně dobré, jako léto dřívější," ujišťoval časopis.

Svíčková pro Pražáky

„Denní tisk, obrázkové časopisy a především film skoro denně upozorňují na krásná místa vhodná pro turistiku a letní pobyt. Referát výletních vlaků státních drah připravuje obsáhlý program, v němž kromě známých a osvědčených jmen se objeví nová, která - a snad neprávem - byla dosud zatlačována do pozadí: Podkrkonoší, Předšumaví, Brdy, Beskydy, Valašsko, Slovácko a hlavně neprávem opomíjená Českomoravská vysočina. To musí být letos místa, kde náš pobyt bude nejen hospodářským příspěvkem lidu, ale kde můžeme prodlévati bez obav, že by nám připomněly věci minulé," optimisticky psala Krásná zem před letní sezonou 1939.

Majitelé domů v Beskydách, kteří chtěli část svých příbytků pronajímat turistům, dostali dokonce speciální školení, jak byt pro Pražáky upravit. „Skříň na nádobí uzavírací, aby se na ně neprášilo, není-li, pak aspoň krytá záclonou," radili školitelé. Odborné školy pro ženská povolení zase nabízely beskydským horalkám, jak uvařit pro hosty oblíbená pražská jídla - třeba svíčkovou či vepřovou pečeni.

Situace v Sudetech

A co turistika v zabraných Sudetech?  Po říjnu 1938 zůstávalo v obsazeném příhraničí na 300 tisíc Čechů, neboť Hitler spolknul spolu s Němci osídlenými vesnicemi i řadu téměř čistě českých obcí - například ostrov několika desítek českých vsí kolem Opavy. Přesněji řečeno, v bývalém sudetském opavském vládním kraji, který zahrnoval Opavsko a Šumpersko, se k české národnosti hlásilo podle sčítání lidu z května roku 1939 celkem 160 988 osob a Češi tady tvořili dvacetiprocentní menšinu, vůbec největší z jednotlivých sudetských krajů. První dva měsíce po záboru proto lidé z okupovaných obcí na Opavsku vyčkávali, zda případná jednání Prahy s Berlínem nepřisoudí české vesnice znovu k Československu.

Když se rok 1938 překulil v jaro 1939, všichni si začali uvědomovat, že asi zůstanou pod říšskoněmeckou správou nadlouho. Zvláště po březnové okupaci zbytku Čech a Moravy a vyhlášení protektorátu. Každému Čechovi v Sudetech začalo docházet, že se bude muset rozhodnout: může pasivně vyčkávat, tvářit se loajálně nebo dokonce kolaborovat, ale může zvolit i odboj.

„Troufám si říci, že mezi Čechy se v Háji ve Slezsku nenašel jediný kolaborant," vzpomíná Oldřich Hrachovec z obce Háj, která byla také součástí sudetské župy. Německé úřady však při „potírání českého živlu" vykazovaly překvapivou nedůslednost. „Na Opavsku české zábavy zapověděly záhy po záboru, ale třeba v sousedním sudetském okrese Bílovec byly povoleny, takže jsme celou válku jezdili na zábavy za kopec," vybavuje si pamětník  Hrachovec.

Výlety do Jeseníků a šok v Osvětimi

Ve vzduchu se vznášela obava, že muži budou muset narukovat do wehrmachtu. Podle Jiřího Urbance ze Slezské univerzity s tím nacisté původně počítali, ale nakonec se vylekali akcí českého odboje. A tak si Češi ze Sudet začali užívat turistiky: „Každou neděli jsem se svým děvčetem nebo s kamarády nasedal do vlaku a hurá do Jeseníků. Prošli jsme celé hory, hotely byly prázdné, nikde žádní muži a jen pár žen, které se pokaždé podivovaly, proč nejsme na frontě."

Hrachovec se dokonce při svých výletech jednou vydal až do Osvětimi, aniž tušil, co tam najde: „Za Ratiboří k nám najednou do vlaku přistoupili vojáci. Později jsme museli zavřít okna, to už jsme projížděli kolem tábora. Na plotě viseli vězni a dívali se po našem vlaku. Možná v něm hledali nějakého známého, možná že chtěli vidět normálního člověka, možná očekávali, že jim někdo hodí z vlaku kousek chleba nebo housky. Vystoupil jsem v Osvětimi na nádraží, bylo tam asi dvanáct vojáků, kteří nás zkontrolovali. Pak jsem vyrazil do města. Kolem pochodovali vězni eskortováni vojáky. Tehdy jsem si říkal: Stačilo by, kdyby do mě někdo strčil a už bych byl mezi nimi, totálně ztracen. Ihned jsem se otočil, dál do města jsem ani nešel a vracel jsem se zpátky na nádraží."

Repro: archiv