1989: Suchý zákon a rajčatová krize

Už i do Polska se mohlo cestovat jen se speciálním pozváním s několika "bumážkami". Drtivá většina národa se proto musela spokojit s obvyklým putováním po tuzemských hradech, zámcích, rybnících a přehradách. Cestu vlakem na slovenské jezero Zemplínská šírava komplikovali opilci a v hned prvním stánku u jezera byl našinec okraden.

Opilý vlak na východ

Prázdniny v roce 1989 začaly novým zákonem. Od 1. července platila v Československu obdoba perestrojkového "suchého zákona", jenž se oficiálně nazýval zákon o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. Zákon například zakazoval prodej alkoholických nápojů v jídelních vozech i na nádražích, s výjimkou piva desítky. Cestujícím na železnici se tak stát pokusil zkulturnit jejich odjezd na dovolenou.

Jak to ale dopadlo s dodržováním zákona v reálu, zjistil reportér Rudého práva ve čtvrtek 20. července 1989 ve vlaku číslo 525 z Prahy do Košic, kterým se vydal stejně jako desítky dalších cestujících na dovolenou k jezeru Zemplínská šírava.

Už na pražském hlavním nádraží reportér zaznamenal, že většina stánků prodává i zakázané pivo dvanáctku a v nádražní restauraci dokonce čepují plzeň. Značná část osazenstva večerního rychlíku byly opilá již v Praze, což zdůrazňoval i průvodčí, jehož obvyklou větou při kontrole jízdenek prý byla poznámka: "Člověče, vždyť vy jste na mol opilý!"

Po dvaceti minutách po odjezdu vlaku se otevřelo okno bufetu v jídelním voze. Prodávala se desítka, přesně podle zákona. "Voják, který si jako první kupoval tři piva, je už po deseti minutách opět u okénka. Vrací lahve a kupuje další tři piva. Pije se tu přímo z lahví. Tři piva, pět piv, sedm piv... Kdosi si kupuje vineu a pak opět výčet žádostí pivařů." Československé prázdniny byly v plném proudu.

Bulharsko za 5 tisíc

V létě roku 1989 bylo obtížné vycestovat nejen na Západ, ale  občané Československa nesměli volně ani do některých zemích východního bloku. Například na soukromou cestu do Polska bylo nutno sehnat notářsky ověřené pozvání od konkrétního polského občana. Pozvání nebylo nutné jen při organizovaných zájezdech pod hlavičkou polské cestovní kanceláře Orbis, která si naplánovala, že v létě 1989 vyveze do Polska 12 tisíc Čechoslováků.

"Pořádáme i odborné zájezdy pro lesníky, zemědělce a včelaře," řekl v rozhovoru pro Rudé právo ředitel Orbisu Waldemar Blaszczuk. Polský Balt se tak stal pro individuální turisty nedostupný, zůstala východoněmecká Rujana a bulharská Varna. Při tehdejším průměrném platu 3170 korun (prodavačky braly jen asi 1300 korun) to navíc nebyla nijak levná záležitost. Jedenáctidenní letecký zájezd do Varny v Bulharsku s Cestovní kanceláří mládeže vyšel v roce 1989 na 4550 až 5520 Kčs (při srovnání tehdejší a dnešní mzdy je to přes 40 tisíc současných korun). Osmidenní pobyt u ledového moře v NDR vyšel na 1260 korun, avšak bez dopravy.

Na Bítově je dovařeno

Zbývalo než vyrazit na české hrady a zámky a na Vranovskou přehradu. "Jsou prázdniny a doba dovolených. Naši občané se rozjíždějí do všech koutů vlasti, aby zde prožili zasloužený odpočinek. Za krásami našich hradů a zámku, přírody a celé naší země," prozradilo zaručený recept na dovolenou Rudé právo z počátku července 1989 a přidalo reportáž právě z Vranovské přehrady. Tady prý všechno dokonale klapalo ke spokojenosti turistů. "Je půl dvanácté a v restauraci Bítov je dovařeno. Otevírá se restaurace s 350 místy u stolů. Na jídelníčku je více než deset jídel v ceně od 5 do 20 korun."

Rajčatová  krize

V půli léta však reportér Rudého práva odcestoval na Zemplínskou šíravu s kontrolorem obchodní inspekce. Hned v prvním bufetu byli na čtyřech pivech okradeni o 4,20 Kčs. A v obchodech se reportér marně sháněl po rajčatech. "Kam se poděla? Kdo za to může?" Ptal se na počátku svého investigativního článku. Nakonec zjistil, že za vše může státní podnik Zelenina, který na celý červenec dokázal zajistit jen 5 580 tun rajčat pro celou republiku, zatímco o rok dříve to bylo 10 500 tun.

Sníh v Tatrách a politické dusno

Léto v roce 1989 bylo plné kontrastů. Chvíli úmorná vedra, většinou však chlad a déšť. Tuzemská dovolená se pak při špatném počasí měnila v trest, ve Vysokých Tatrách se dokonce na přelomu července a srpna 1989 po více než týden držela nová sněhová pokrývka. Zvláštní zpravodaj Rudého práva proto hlásil z Popradu: "Sněhem pokryté vrcholy, které se jen zřídka vynořují z hustých mraků, déšť a chlad provázejí nyní návštěvníky Tater." Teploty klesaly až na čtyřstupňové mrazy, horské chodníky se pokryly ledem a záchranáři doporučovali nevycházet z horských chat.

Žena z mlékárny píše Havlovi

To začátek léta byl horký. Počasím i politicky. Atmosféru asi nejlépe vystihl deník severomoravských komunistů Nová svoboda v sobotu 8. července 1989.  Byť nevědomky. Dva snímky dobře urostlých dívek v plavkách z koupaliště v Ostravě-Porubě rámoval text "Stále platí zásada: Místo štvaní budování". Občané kraje v něm odsuzovali petici Několik vět a vyjadřovali podporu textu z Rudého práva, jenž pod názvem "Kdo seje vítr" odsoudil iniciátory této podpisové akce.

Za kolektiv mlékáren ve Frýdku-Místku napsala do Nové svobody Vlasta Košárková. Ta svůj příspěvek pojala jako otevřený list přímo Václavu Havlovi a pozvala ho na pracoviště. "Pokud nebudete chtít odejít z ČSSR, tak přijďte mezi nás, přijďte se nám ukázat, co jste vlastně za člověka a můžete s námi i pracovat. Jen vás chci upozornit, že lajdáky nesnášíme. A až odvedete svou práci, pak nám můžete sdělit v besedě své poznatky a také něco o sobě."

Foto: Repro Ivan Motýl