21. srpen 1968: Příběh Volodi Majorova

Jednadvacátý srpnový den roku 1968 připadl na středu. Není nic staršího než včerejší noviny, tvrdí lidová zkušenost. Ve středu 21. srpna 1968 byla informačně bezcenná i ranní vydání novin, neboť už nestačila zareagovat na noční invazi.   Namísto výhružek statisícům okupantů se v tisku objevila bezelstná zpráva o jediném ruském vojáčkovi - devatenáctiletém Voloďovi Majorovi.

„V nemocnici Vítkovických železáren zemřel včera ráno 19letý sovětský voják Vladimír Majorov," uvedla Lidová demokracie z 21. srpna 1968. „Jak známo, byl 1. srpna u Žiliny při přesunu sovětských vojsk po velitelskoštábním cvičení Šumava nešťastně postřelen svým kamarádem při střídání stráží. Téměř v beznadějném stavu byl převezen do Ostravy na umělou ledvinu a přes veškerou péči lékařů následkům těžkého zranění podlehl," napsaly noviny.

Lékař Parma vzpomíná

„Majorov zemřel 20. srpna ráno. Druhý den jsme si ve špitále říkali, že to asi Rusové přijeli Voloďovi na pohřeb," vzpomíná lékař Alfréd Parma, dosud internista nemocnice v Ostravě-Vítkovicích, který se v průběhu srpna 1968 podílel na ošetřování „posledního sovětského vojáka v Československu". Přesně tak totiž vojákovi přezdívali novináři, kteří z Majorova učinili na počátku srpna něco jako symbol nezávislé Československé republiky, na jejímž území už konečně neoperují žádné cizí armády.

Vojín Majorov se na sklonku června 1968 zúčastnil štábního cvičení ŠUMAVA, společně s dalšími osmnácti tisíci vojáky Varšavské smlouvy. Sovětům se po ukončení manévrů nechtělo domů a Moskva svoje vojáky držela v šumavských hvozdech ještě celý další měsíc v roli strašáka vůči údajným „kontrarevolučním silám". Třetí srpnový den Rusové přece jen opustili republiku a redaktorka Lidové demokracie Alena Smetanová v reportáži ze 4. srpna emotivně líčila, jak si národ ulevil: „Z několika tranzistorů se ozvala informace o tom, že poslední sovětské jednotky opustily území naší republiky. Paní na lavičce se naklonila ke své sousedce: - Vidíte, já jsem to říkala, že všechno dobře dopadne a že se nemáme čeho bát! A už je to dobré!"  

Zastřelil Majorova Slovák?

Jeden sovětský voják v republice přece jen zůstal. Devatenáctiletý Voloďa Majorov byl přivezen do vítkovické nemocnice s vážnými střelnými poraněními, v posttraumatickém šoku a s celkovým selháním ledvin. „Oficiální zpráva říkala, že byl nešťastně zraněn jiným sovětským vojákem při střídání stráží u Žiliny. Neoficiálně jsem slyšel i verzi, že ho u Strečna postřelil nějaký Slovák. Pravdu už se nedozvíme," přemítá Alfréd Parma, letos už pětašedesátiletý internista vítkovické nemocnice.

Zdravotní stav postřeleného Majorova sledoval následující dny celý národ a poslednímu sovětskému vojákovi upřímně přál, aby přežil. Dokonce se našli lidé, kteří postřelenému nabízeli prostřednictvím tisku vlastní ledvinu. „Určitě to nebyl poslední sovětský voják v zemi, vždyť nás tady pravidelně navštěvovali vysocí sovětští důstojníci," vzpomíná Parma. Těžce zraněný Voloďa byl schopen komunikace a dokonce za ním přijela i jeho matka. „Tu od nás sovětští vojáci zcela izolovali, nikdo s ní nesměl promluvit," vybavuje si lékař.

Jak se vůbec jmenoval? 

Když Majorov v úterý 20. srpna zemřel, odvezli ho saniťáci do nemocniční márnice. „Asi dva dny po okupaci si ho vyzvedla sovětská armáda. Kde ho pohřbili, pochopitelně nevíme," krčí Parma rameny. To už bylo okolí nemocnice důkladně střeženo tanky a transportéry. „Železárny byly strategickým podnikem, takže vojáci hlídali všude kolem, měli jsme z nich docela hrůzu," přiznává lékař, který pochybuje, že se jeho tehdejší sovětský pacient skutečně jmenoval Voloďa Majorov. Během dvaadvaceti let následné okupace totiž Rusové na vyhlášené dialyzační oddělení do Vítkovic přivezli ještě mnoho postřelených či jinak zraněných vojáků. „Většinou v beznadějném stavu, hodně jich u nás umřelo. Sovětští důstojníci nám ale nikdy neřekli jejich jména, věk, a nesměla se o nich vést ani žádná evidence."

Spojené deníky ostravské

V některých městech republiky se novinářům podařilo 21. srpna vydat i druhé vydání novin. Tak tomu bylo například v Ostravě, přičemž odpolední noviny už se Majorovem pochopitelně nezaobíraly. Po republice se najednou roztahovalo na 750 tisíc Majorovů! 

Ostravským novinářům se podařil „majstrštyk", krajští redaktoři celostátních deníků i místní novináři se rychle dohodli na vydávání takzvaných Spojených deníků, o poloze sídla společné redakce neměli Rusové ani tušení. Spojené deníky  otevíral palcový titulek: „Nesouhlasíme s okupací naší země!"

Pod hlavněmi samopalů vycházely v Československu - poprvé od roku 1938 - skutečné demokratické noviny. Redaktoři se nebáli přirovnávat sovětskou armádu k nacistickým vojskům a už necitovali jen z prověřeného západního komunistického tisku ale i z „buržoazních plátků". Objevil se dokonce požadavek, aby se Československo stalo místo socialistickým státem neutrální zemí.

„Přivezli jste slzy, tovarišči," začínal text na podvale titulní strany Spojených deníků, který popisoval atmosféru v okolí Vítkovických železáren, tedy i v blízkosti nemocnice, v níž o den dříve zemřel vojín Voloďa Majorov. Reportáž líčila, jak hlavní Ruskou ulici ve Vítkovicích lemují tanky. Na jednom z nich  před kotlárnou železáren odpovídal mladý politruk na dotazy občanů. „My jsme taky za Svobodu, za Dubčeka. My přijeli pomoci jim proti jejich nepřátelům," tvrdil sovětský voják.

Foto: Ivan Motýl a archiv