František Kollman byl připravený zemřít místo Havla

„Bylo nás šest chlapů, každej minimálně třetí dan. Šampioni, válečníci, zbojníci," říká samuraj František Kollman, šéf ochranky Občanského fóra. „Koukal, co je to za magora s čelenkou, tak jsem mu dal nůž na krk a zavelel: „Chlapci, jdeme!" vzpomíná na obsazování Pražského hradu.

V Japonsku jste byl pasován na samuraje. Co to obnáší být samuraj?

Dodržovat zásady slušnosti, rovnosti, solidárnosti. Samuraj chodí čelně. Nesmí krást, ani lhát. Musí umět říct člověku do očí blbou věc, nebo mlčet. Kecy nemaj cenu.

Byl jste u Havla při jeho volbě i inauguraci, ale nikdy jste u sebe neměl střelnou zbraň. Byl jste připraven zasáhnout, kdyby se něco stalo?

Měl jsem vrhačky, nože. Tady (ukazuje si za krk - pozn. red.). A takovou speciální měděnou trubičku a v ní jehly. To se zapíchne do krku...

ČTĚTE TAKÉ: "Lidé, bděte!" Havel varuje před novou tváří totalit 

Co kdybyste viděl, že někdo v davu chce zaútočit? To by vám asi trubička byla málo platná...

Kdyby zaútočil někdo z davu, tak bych to nejspíš sám odsral. Byl jsem vedle Havla, připravený ho zakrýt.

ČTĚTE TAKÉ: Štrougalova dcera: Možná mě klame paměť
                        Můžu hrát leda bolševika, říká herec Milan Kňažko
                        Jak Václav Bartuška spřádal teorie o spiknutí StB

Zemřít místo něho?

Ano. I ostatní kluci z týmu první ochranky to podepsali. Řekl jsem jim: „Helejte, v tyhle dny to děláme pro prezidenta. Můžete i zemřít, ale musíme to dodržet." Podepsali mi to.

To se dělá v ochrankách běžně?

Nedělá, ale já jsem to tak chtěl. Šlo o čest. O smysl života. Já jsem jako samuraj rozhodl, že tohle je ten pán, který se musí stát prezidentem. Tak jsem byl pro něj ochoten zemřít. (mluví drsným hlasem, ale bez známky patosu či teatrálnosti)

S odstupem to zní... skoro legračně.

Tehdy nikdo nemohl vědět, jak to všechno dopadne. Nemohli jsme předpokládat, že to půjde tak hladce. Vždyť těm starým strukturám - armádě, policii, všem - šlo o fleky. Chápu, že to teď zní, jak jsme to zbytečně moc prožívali, ale nemohli jsme nic riskovat.

Bál jste se?

Nad tím vůbec neuvažujete. To je absolutní adrenalin. Kdyby mě tehdy zastřelili, tak budu slavnej, ale jsem rád, že nejsem. I když pro Havla bych udělal cokoliv.

To zní taky dost nadneseně.

Mám ho rád. Je to pro mě pořád idol. On je kumštýř jako já. Má srdce jemnýho rebela, je to člověk citů. Jemu nešlo o pocty. Někdo říká, že chtěl být prezidentem, ale on nechtěl, jeho přesvědčili, aby to dělal. Byl jsem u toho. On to fakt dělal pro tuhle zem a pro mě byla čest u toho být. To, co jsem zažil, zažije málokdo.

Havla jste potkal počátkem sedmdesátých let v klubu Reduta, kde jste dělal vyhazovače. Pamatujete si na první setkání?

Chodíval tam tehdy za jednou šatnářkou. Tam vůbec bývaly krásný ženský... (zasní se a již poněkolikáté má sklon stočit řeč jinam)

Vraťme se, prosím, k tématu. Reduta, Havel...

... byl jsem tehdy vyhozený z filozofie kvůli nesouhlasu se vstupem sovětských vojsk. No a v Redutě bývaly diskotéky a jazzové večery, chodívali tam pražští umělci a intelektuálové. Jednou tam přišli kvůli Havlovi policajti a já, abych je odlákal a aby Reduta neměla průser, že tam sebrali Havla, tak jsem sebral dvěma policajtům čepice. A utekl. Chytli mě a vyslýchali na Barťáku (na služebně v Bartolomějské ulici - pozn. red.), kde jsem jim tvrdil, že jsem fanatický sběratel čepic. Ptali se mě, proč jsem tedy sebral dvě stejné, tak jsem jim řekl, že to je na výměnu... Reprezentoval jsem tehdy Československo v bojových sportech, tak si asi řekli, že jsem jenom pošahanej a poslali na mě psychologa. Ten mě jen tak oťukával, ale pak u mě doma přece jen udělali šťáru a zjistili, že mám těch čepic jenom pět... Musel jsem tvrdit, že jsem teprve začínající sběratel.

To jim stačilo?

Dali mi pak na čas pokoj. Měl jsem ale průserů víc, ale to je jiný příběh. Jednou jsem se jim dostal do rukou a skočilo to takhle (vyndá si a zase nasadí umělý chrup). Vykopali mi zuby.

Foto: Lucie Pařízková