Léto 1989: Někdo do KSČ, jiný pro Několik vět

„Komunismus? To byla zbytečná věc," tvrdí Miroslav Twardzik (61). Přesto 10. srpna 1989 vstoupil do Komunistické strany Československa. Zhruba ve stejnou dobu a ve stejném městě podepsal Jan Král (41) petici Několik vět. Ta byla zveřejněna 29. června před dvaceti lety.

„Dobrovolně jsem do strany nevstoupil, vždyť to všichni známe. Donutilo mě vedení podniku," vysvětluje Miroslav Twardzik (61), proč v srpnu 1989 vstoupil do KSČ. Nebyl sám, podle materiálů dochovaných v archivech ten den jen v Ostravě dostalo „rudou knížku" 70 občanů.

Úkoly strany již nesplnil 

Jenže v srpnu 1989 už jen málokdo mohl věřit ve „věčně živý socialismus". Sousední Polsko mělo po prvních polosvobodných volbách, v nichž nezávislá Solidarita získala 252 křesel. Maďaři odsoudili okupaci Sovětským svazem z roku 1956 a sovětští horníci svobodně stávkovali. Vedoucí plánovač Ostravsko karvinských dolů (OKD - doprava) Miroslav Twardzik však převzal legitimaci KSČ, čímž se také zavázal k plnění konkrétních stranických úkolů. Strana rozhodla, že musí aktivně pracovat ve výboru odbočky Svazu československo-sovětského přátelství, v ekonomické komisi při Celozávodním výboru KSČ a „připraví systém fungování vnitropodnikového chozraščotu". Žádný z těchto úkolů ale nakonec Twardzik nemusel plnit dlouho. „Legitimaci KSČ jsem vrátil hned v průběhu sametové revoluce," vysvětluje.

Zbytečný strach v Ostravě

Ve stejné době asi dvacítka ostravských signatářů Charty 77 sbírala podpisy pod petici Několik vět. S podpisovým archem chodil po městě i Jan Král (41). „Svůj podpis pod petici jsem bral jako samozřejmost. Už si ale nepamatuji, kolik jsem sebral podpisů," vzpomíná Král. Signování výzvy Několik vět ale většina obyvatel Ostravy chápala jako vstupenku do kriminálu, nebo minimálně jako příčinu velkých problémů v zaměstnání či na studiích. Zatímco třeba na jihu Čech se estébákům skutečně dařilo signatáře dohnat až před soudce, v jindy ortodoxně komunistické Ostravě nebyl podpis pod peticí velkým ohrožením. „Krajský prokurátor Marián Kollár všechna započatá stíhání za Několik vět v Severomoravském kraji už v zárodku zastavil," vzpomíná Tomáš Hradílek (64), v roce 1989 jeden ze tří mluvčích Charty 77. Jak je to možné, když prokurátoři z jiných krajů si s každým „stíhaným" ještě v srpnu připisovali prorežimní čárku? „Kollár byl inteligentní a prozíravý. Bylo mu jasné, že vývoj spěje nezvratně k pádu komunismu," vzpomíná Hradílek.

Jiří Křižan: Petici jsem dal název

Petice Několik vět začala vznikat po propuštění Václava Havla z vězení v květnu 1989. „Autorem textu byl téměř výhradně Václav Havel, já měl jen drobné připomínky. Ale je pravda, že jsem dal petici název," vysvětluje on-line deník TÝDEN.CZ scénárista Jiří Křižan (68). Před dvaceti lety žil Křižan v Navrátilově ulici v Praze 2 a k Havlovým na vltavské nábřeží to měl pět minut. „Všechno začalo improvizovaným večírkem u Václava Havla," vzpomíná Křižan. Havel opustil kriminál 17. května po rozhodnutí samosoudkyně Evy Květenské, která osmiměsíční trest podmínečně zkrátila na polovinu. „K osvobození přispělo i velké množství podpisů, kterými lidé žádali Havlovo propuštění. Kupodivu jsem tu petici mohl předložit i té paní, když rozhodovala o Havlově propuštění." Dokument podepsala i řada tehdy oficiálních populárních umělců a představitelů šedé zóny a Křižan proto „havlovskou" petici podnes považuje za generální zkoušku před zveřejněním Několika vět. „Dokazovala, že se lidé přestávají bát. A toho bylo třeba rychle využít."

Začalo to v Rybárně

Už na večírku po svém propuštění z vězení Havel navzdory trvající podmínce rozvíjel plány na sepsání výzvy, která by byla akceptována napříč společností. „Hned druhý večer jsem měl s Havlem schůzku v restauraci Rybárna na vltavské náplavce. Václav už přišel s jasnou obsahovou koncepcí petice," vypráví Křižan. Společně s chartisty Sašou Vondrou a Stanislavem Devátým text provolání ještě několik dní brousili, záhy uspořádali výlet parníkem pro široké spektrum hostů z disentu i mimo něj. Na palubě lodi jim rozdali prohlášení Několika vět s prosbou o komentář, podle kterého chtěli koncipovat definitivní verzi. „Místo reakcí jsme dostali nazpět archy s prvními podpisy. Může za to Honza Rejžek, který dal text hned podepisovat," říká Křižan. Spontánní ohlas překvapil i disent. „Byla to lavina, rozjelo se to úplně živelně, bez žádného promo třeba na Svobodné Evropě. Tím to bylo cennější." Oficiálně přitom Charta 77 zveřejnila petici až 29. června, ten den text zaslala ČTK a večer ho přečetla i rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Umírněná výzva žádala propuštěni politických vězňů, svobodu shromažďování, svobodnou výměnu názorů, legalizaci nezávislého tisku a svobodu pro věřící.

Kdo seje vítr?

Během několika dnů se pod prohlášení podařilo získat i slavná jména do té doby oficiálních televizních hvězd. Když petici ve čtvrtek 29. května 1989 zveřejnila Svobodná Evropa i s podpisy národem milovaných umělců, strana se zmohla jen na bolestínskou reakci: „Oč jde chartistům, víme. Ale co chtějí ti druzí? Také rozvrat, konfrontaci, návrat ke kapitalismu?" naříkalo Rudé právo v pátek 30. června v článku Kdo seje vítr. „Tiskový orgán ÚV KSČ" tak reagoval zejména na podpis těch, kteří dosud formálně stáli na straně režimu; jmenovitě pranýřoval Jiřího Bartošku, Danielu Kolářovou, Josefa Kemra, Bolka Polívku, zpěvačku Hanu Zagorovou - ta po revoluci mnohokrát připomněla, že v televizi měla od té doby utrum, ale že svého podpisu nikdy nelitovala.

Pochopil i Jakeš

Názvem petice Křižan vědomě navázal na provolání Dva tisíce slov z roku 1968, kterým spisovatel Ludvík Vaculík vyzval k radikální reformě komunistického režimu. A společnou symboliku v názvech obou manifestů kupodivu pochopili i partajníci, vedení nepříliš bystrým Miloušem Jakešem. „Jestliže autoři Několika vět se dnes otevřeně hlásí k odkazu 2000 slov, pak proto, že se ztotožňují i s myšlenkami této výzvy. Ale stejně jako tehdy i dnes platí: rozvrat nelze dopustit," reagovalo Rudé právo ve čtvrtek 13. července 1989.

Autorům Několika vět však nešlo o žádný další pokus o socialismus s lidskou, či ještě lidštější tváří jako o jedenadvacet let dříve. „Takové myšlenky pro mně skončily příjezdem okupačních armád," říká Tomáš Hradílek. I když petice Několik vět výslovně nežádala politickou pluralitu a parlamentní demokracii, většina přívrženců dokumentu tyto požadavky našla mezi řádky.

Na 10. prosince 1989 chystali chartisté (těch bylo poskrovnu, do ledna 1990 jen 1883 lidí) velké setkání stoupenců Několika vět do Prahy na Palackého náměstí. Pokud by přijelo všech asi 39 tisíc signatářů (údaj k 11. listopadu 1989), byla by to pro Husáka a jeho suitu zřejmě konečná. „Nakonec nás v listopadu předběhli studenti, což je moc dobře," říká Křižan: „Ale ty desítky tisíc podpisů měly velký vliv na hladký průběh revoluce. Ze stoupenců petice se stávali organizátoři demonstrací a zakladatelé občanských for i v těch nejmenších městech."

Petici, nebo rudou knížku?

Vraťme se do srpnové Ostravy v roce 1989. Většina obyvatel města - v dobrém i zlém - jakoby pořád věřila v nezvratnost a nesmrtelnost socialistického řádu. Stačilo zalistovat Rudým právem a místní Novou svobodou, která zřídila pro hlasy odsuzující petici každodenní rubriku se stalinistickým názvem „Místo štvaní budování".

A stále se vstupovalo do Komunistické strany Československa. 10. srpna 1989 přijala KSČ do svých řad i chemika Emanuela Svobodu (52): „To bylo nutné zlo, do strany mě nutili nadřízení, hrozili finančním postihem," říká Svoboda a dušuje se, že v roce 1989 fandil opozičním silám a manifest Několik vět mu byl sympatický. „Normální člověk komunisty nesnášel a Havlovi vyčítám, že po revoluci republiku od komunistů pořádně nevyčistil."

Tentýž den vstoupil do strany i osmnáctiletý student Vysoké školy báňské Miroslav Bohuslav. „Co chcete po mladém klukovi z dělnické rodiny, kterého navíc do strany pošlou rodiče? Neměl jsem z toho rozum a o disentu jsem nic nevěděl," říká Bohuslav, který dnes žije v Teplicích. 10. srpna dostal stranickou průkazku i tehdy třiadvacetiletý Kamil Vantuch: „Počkejte, někde tady tu rudou knížku ještě mám!" hledá majitel soukromé elektromontérské firmy z moravského Brušperka průkaz člena KSČ. Na rozdíl od kolegů nepraštil se členstvím v „partaji" hned po revoluci. „Jedenáctý měsíc roku 1992," zjišťuje, kdy dal straně definitivně vale. „Jo, socialismus. Myšlenka to byla dobrá, ale dělali ji špatní lidé."

Foto: Milan Terkelt, Archiv města Ostravy, Jan Schejbal, ČTK