Můžu hrát leda bolševika, říká herec Milan Kňažko

Milan Kňažko hraje odjakživa spíše padouchy, ale v roce 1989 byl jednoznačně "klaďas". V říjnu vrátil titul zaslouženého umělce a v listopadu už stál na revolučních pódiích. 

Co vás napadne, když se řekne listopad 1989?
Konec zločineckého režimu. Dny a týdny, kdy se miliony lidí zbavovaly strachu.

Kdy jste se strachu zbavil vy?
O něco dříve, když jsem podepsal Několik vět. Pak petici za propuštění politických vězňů - a úplně nakonec někdy v říjnu, když jsem vrátil titul zasloužilého umělce, který jsem dostal v roce 1986. Konečně jsem přestal být zbabělý a byla to velká úleva.

Dokázal byste revoluční dny a týdny popsat jako drama? Pěkně podle Aristotela? Expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa...
To asi nejde, bylo to velmi rychlé a hektické. Jak někdo řekl o Francouzské revoluci: "V jedné vteřině se zlomilo století."

V Bratislavě vyšli studenti do ulic už 16. listopadu - v předvečer výročí památky Jana Opletala. Policie poklidnou demonstraci rozpustila. Byl jste tam?
Ne. Ale tehdy se to obešlo bez ozbrojeného zásahu, v tom byla Praha mnohem důležitější. Já jsem přijel do Prahy v sobotu osmnáctého - od čtyř odpoledne se mělo v Obecním domě odehrát takové tradiční pásmo, na němž čeští a slovenští herci deklamovali oblíbené monology. Ale právě někdy kolem té čtvrté se v Realistickém divadle na Smíchově dohodlo, že divadla půjdou do stávky, do Obecního domu někdo přiběhl a řekl nám to. Nechali jsme ještě pana Lukavského odříkat jeho monolog a pak jsme oznámili divákům, že zahajujeme stávku. Asi jsme tedy byli první stávkující divadlo, i když na druhou stranu, žádné jiné nehrálo od čtyř odpoledne. Druhý den jsem odjel na Slovensko.

ČTĚTE TAKÉ: Jak Václav Bartuška spřádal teorie o spiknutí StB
                       Jak herec Potměšil přemluvil i sparťany
                      Oni to prostě vzdali, říkala si Marvanová dokola

Vy jste pak takřka vždy vystupoval v takovém černém kulichu. Máte ho ještě?
Někde ho mám, ale musel bych dlouho hledat. Tehdy byla opravdu hrozná zima, starší dámy nám nosily pletené šály a čepice. A po letech jsem se dokonce setkal s nějakými biotroniky, kteří říkali: „Že vám tehdy venku na pódiích nebyla zima? My jsme vám totiž vysílali teplo!" Skoro tomu věřím. Karel Kryl hrál na kytaru holýma rukama, byl opravdu mráz, ale nikdo z nás nebyl ani nachlazený.

Kdyby se točil film o sametové - slovensky něžné - revoluci, koho byste chtěl hrát?
No, můj věk už by mi asi nedovolil ztvárnit nikoho z těch, kteří revoluci vedli. Obávám se, že už bych musel hrát leda nějakého bolševika.

Foto: Karel Šanda a archiv Týdne