Richard Sacher: Lorence jsme posílali do Mongolska

Záhadná postava sametové revoluce, hvězda lidovců a první polistopadový ministr vnitra Richard Sacher dnes bydlí v šedivém domku za kostelem v rodné Úpici v Podkrkonoší.

Co jste dělal 17. listopadu?

Byl to pro mě normální pracovní pátek, byl jsem tehdy zaměstnán jako právník v pražském stavebním družstvu Instav naproti Masarykovu nádraží. Odpoledne jsem jel autobusem domů do Úpice. Že se něco děje, jsem se dozvěděl ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Vrátil jsem proto do Prahy o den dřív, v neděli devatenáctého.

Kde jste vzal odvahu si říct o jednu z nejdůležitějších funkcí ve vládě? Petr Pithart v knize Devětaosmdesátý popisuje, jak rychle jste se objevil na scéně: „Přišel k našemu kroužku, chvíli stál opodál, poslouchal a přišel ještě blíž a obrátil se na Havla... Já bych to tedy zkusil! Myslím toho ministra vnitra." 

Tak přímočaré to nebylo. Večer co večer jsem chodil do Laterny magiky, byl jsem zakládající člen Občanského fóra. Hned na začátku jsem vystoupil s tím, že je tu lidová strana a její zdravé křídlo, pak jsem mluvil na Václavském náměstí. Problémy mi to nedělalo, přednášel jsem rétoriku na politické škole strany lidové. Věděl jsem, kde udělat dramatickou pomlku, kde se zajíknout, ale na tom Václaváku to ani nebylo potřeba. Byl to docela plamennej projev.

A kdy nastal ten zlomový okamžik, že jste se přiblížil k postu ministra?

Jednou, když jsem asi ve tři v noci odcházel z Laterny, za mnou utíká Havel: „Potřebuju s vámi mluvit. Dělal byste předsedu vlády?" Byl jsem úplně paf. Říkám: „Já přece vůbec nevím, co to obnáší!" A on: „Tak si to rozmyslete." Druhý den s tím nesouhlasili socialisti a já byl v podstatě rád. Pak ale promluvili u kulatého stolu studenti, konkrétně Pánek, že by chtěli, aby ministrem vnitra byl věřící. Prý aby už nedošlo k takové řeži jako na Národní třídě.

ČTĚTE TAKÉ: Štrougalova dcera: Možná mě klame paměť
                        Můžu hrát leda bolševika, říká herec Milan Kňažko
                        Jak Václav Bartuška spřádal teorie o spiknutí StB

Premiér Čalfa nakonec rozhodl, že vnitro bude řídit v prvních týdnech on společně s Valtrem Komárkem a Jánem Čarnogurským. Vy jste se stal ministrem bez portfeje, na vnitro vás vyslal až nově zvolený prezident Havel. Jaký byl první den ve funkci?

Nastoupil jsem v neděli na Silvestra, ještě do staré budovy naproti čínské ambasádě. Ze všeho nejdřív jsem si nechal zavolat člověka, který velel pohraničním vojskům, a řekl mu, ať napíše rozkaz k obraně věznic - v té době začínaly vězeňské vzpoury. Přišel jsem k němu za dvě hodiny a on tam měl pořád prázdný papír! Tak jsem se rozzlobil a rozkaz napsal sám. Zdůraznil jsem tam, aby se na prchající vězně nestřílelo zezadu.

Nejdůležitější tajné dokumenty stačila StB těsně po převratu zničit, ale stejně... Neměl jste strach, že se vás někdo pokusí odstranit z cesty, protože jako ministr můžete ještě na nějaké věci přijít?

Jednou jsem slyšel rachot na chodbě, vyjdu ven a ptám se ochranky: „Co se tady dělo?" A prý: „Ale nic, už je to vyřízený, pane ministře. Měl pistoli, ale s tím si nelámejte hlavu." Pak jsem se dozvěděl, že to byl pracovník ministerstva a šel mě zavraždit! Vyšetřovalo se to, ale já chtěl, aby se to smetlo ze stolu. Stačilo mi, že byl zbaven hodnosti a vyhozen. Pak chodily různé anonymy, kde mi vyhrožovali smrtí, několik nocí jsem musel spát ve vězení.

Co byste dnes jako ministr vnitra udělal jinak?

Postupoval bych stejně. Vnitro nebyli jen estébáci. Musel jsem zajistit první svobodné volby, návštěvu papeže. Kdyby se někdo dozvěděl, jakými cestami se to tehdy dělalo, zavřeli by mě ještě dnes.

Myslím, že už je to promlčeno.

Řada lidí třeba měla zájem na nezdaru papežovy návštěvy. Někteří hráli, že jsou psychicky vyšinutí, nosili zvěsti o připravovaných atentátech a bombách v kanalizaci. Tak jsme je nechali předvolat k lékaři, jestli se jejich zdravotní stav nezhoršil, někteří si na té psychiatrii i pobyli...

Lidem asi vadilo hlavně to, že jste se razantněji nevypořádal s estébáky.

Hodně jich bylo přesunuto do záloh, jinak bych jim musel zaplatit vysoké odstupné. Revoluce je krásná věc, ale já ctil právo. Navíc jsem potřeboval lidi, kteří znali chod vnitra. Langoš, který spoustu lidí propustil, jim pak musel dát spoustu peněz, protože s nimi vnitro prohrálo nemálo soudů.

Vy jste si na ministerstvu nechal i Alojze Lorence, posledního šéfa StB. Dokonce jako svého poradce...

Mluvil jsem s ním jedinkrát v životě, asi deset minut. A někdo z toho udělal, že byl můj poradce. Chtěl jsem jen vidět, jak vypadá. A nechtěl jsem ho pustit domů na Slovensko, poměry tam byly trochu divočejší než u nás. Bylo důležité mít ho denně pod dohledem. Havel si myslel, že ho pošleme na velvyslanectví do Mongolska, on byl v některých politických věcech trochu naivní. Lorenc byl velmi chytrý člověk a prohlásil, že nikam nepojede.

Které jiné Havlovy návrhy nevyšly?

Když se blížil pětadvacátý únor, ptal se mě: „Co uděláš?" Já: „Co jako?" Havel: „No, nás na různý výročí vždycky zavírali. Co kdybys nechal všechny ty komunistický pohlaváry zatknout přesně v den Vítězného února?" Já říkám: „Prosím tě a o co ten rozkaz opřu?". On na to: „Nás taky zatýkali bez rozkazu."

Myslel to vážně?

Myslel. Nechtěl se mstít, ale některé jeho nápady se hodily spíš do divadla než do politiky. Tak bylo aspoň domluveno, že až přiletí Lorenc do Bratislavy, seberou ho tam - i když už bylo po tom výročí. Zatkl ho generál Sábel, pak mně hlásil splnění rozkazu: „Tak sme ho vypočuli." Já: „A na co jste se ho ptali?" On: „Kedy a kde sa narodil. Potom sme mu založili kartu."

To bylo všechno? A důvod zatčení?

Sedmnáctý listopad, jestli si dobře pamatuju. Ale o to nešlo. Byla to jen taková divadelní nadstavba k těm důležitějším věcem. Musel jsem třeba řešit spoustu právnických norem, navazovat kontakty. Hodiny a hodiny jsem jednal s šéfem CIA, FBI, KGB, podepisovali jsme s nimi smlouvy. To byla moje parketa.

Co se podepsalo s KGB?

Že končí vyměňování informací o Západu, ale pokračuje spoluúčast v boji proti obchodu s narkotiky a podobně. Když jsem se v Praze sešel s šéfem místní expozitury KGB, řekl mi česky: „Budeme souhlasit s každou smlouvou, která bude vyhovovat vám." Byl jsem překvapen a zeptal jsem se, jestli se můžeme sejít za týden. On na to: „Proč za týden, zítra!" Tak jsme pokračovali druhý den.

Neměl jste obavy, že jste odposloucháván?

S tím jste musel počítat. Do oken úřadu pouštěli nějaký elektrický náboj, aby se to odposlouchávat nedalo, ale když jsme pak podepisovali v Moskvě smlouvu s KGB a já se omluvil z přípitku, že alkohol nepiju, Krjučkov (poslední šéf KGB, pozn. red.) se ke mně přitočil, a aby to nikdo neslyšel, povídá: „Čaj. My znájem."

Foto: Robert Zlatohlávek, Robert Sedmík