Jan Zajíc hořel a Dubček dekoroval milicionáře

Před čtyřiceti lety se na pražském Václavském náměstí upálil osmnáctiletý student Jan Zajíc. Datum si nevybral náhodou. Komunisti ten den slavili výročí Vítězného února a do Prahy se sjelo 400 milicionářů ze všech krajů republiky.

Pražský hrad byl 25. února 1969 obsazen modrými uniformami příslušníků Lidových milicí. „Nejlepší" svoje členy vyslala do Španělského sálu jednotlivá velitelství z celé republiky, shromáždění navíc doplnilo 150 zasloužilých členů strany. Někdejší symbol svobodného „pražského jara" Alexander Dubček přijal hlášení milicionářů a vybraným kolektivům předal Řád rudé hvězdy, mimochodem jednotce Lidových milicí z Milevska či Chrudimi. Nebude to dlouho trvat a stejní milicionáři budou 21. srpna 1969 střílet v Praze a Brně do demonstrantů při prvním výročí sovětské okupace.

Pochodeň číslo dvě

Tak daleko ale osmnáctiletý student šumperské průmyslovky Jan Zajíc v úterý 25. února 1969 dohlédnout nemohl. Možná si dokonce nevšiml, že Praha je plná milicionářů. Stejně už byl rozhodnut k nejvyšší oběti jako „pochodeň číslo dvě". Dopis, který po sobě zanechal po svém protestním sebeupálení, začínal takto (doslovně přepsáno): „Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací zas život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby nás někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný anebo snad že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se rozhodl proto, aby jste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory."    

Informační embargo

Denní tisk o sebevraždě informoval druhý den jen krátkou zprávou, která měla vyvolat dojem, že se na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil ne úplně příčetný mladík. Že z „Jendy chtěli udělat blázna", potvrzuje po čtyřiceti letech i Jaroslav Zajíc z Vítkova, starší bratr upáleného.

„Sebevražda upálením. Včera mezi 13.30 a 13.45 spáchal v Praze na Václavském náměstí č. 39 sebevraždu upálením mladý člověk. Na místě činu zůstal mrtev. Podle informací městské správy VB v Praze, jde na základě některých doličných předmětů o J. Z., středoškoláka ze Šumperku. Na rozloučenou zanechal dopis. Bližší okolnosti případu vyšetřují bezpečnostní orgány." Tolik drobná oficiální informace z Rudého práva. Největší prostor dostalo důkladné zpravodajství o setkání Lidových milicí s Alexanderem Dubčekem na Pražském hradě.  

Plamínek v temnotách

Jan Zajíc byl pohřben ve slezském Vítkově v neděli 2. března 1969. Přes informační blokádu z pozice stranického tisku přijelo do Vítkova deset tisíc lidí, nejméně 500 studentů ze Šumperku i stovky pražských a brněnských vysokoškoláků. Nová svoboda, deník Krajského výboru Komunistické strany Československa v Ostravě, tak hromadný pietní akt nemohla dost dobře ignorovat, ačkoliv žádné informace o místě a datu pohřbu tyto noviny předem nepřinesly. „Za doprovodu čs. státní hymny, kterou hrála hudba a zpívali účastníci pohřbu, byla rakev s ostatky Jana Zajíce spuštěna do hrobu. Škoda mladého života...," končila krátká reportáž vydaná v pondělí 3. března 1969 v Nové svobodě. O důvodech upálení ani slovo. Lidé už ale uměli velmi dobře číst i mezi řádky. Stačilo, že Nová svoboda napsala, že nad rakví ve vestibulu vítkovské základní školy visel portrét zesnulého a nápis: „Chtěl jsem být jen malým plamínkem v temnotách."

Znásilňování v Šumperku

Mediální temnotu, která doprovázela odvážný čin Jana Zajíce, rozptýlily snad jen dva tituly. Ostravský měsíčník Tramp a pražský týdeník Zítřek, který se rozhodl přinést reportáž z pohřbu i z moravského městečka Šumperk, ve kterém Jan Zajíc studoval. Do Šumperku vyrazili tehdy známí reportéři z časů „pražského jara" Vladimír Škutina a Karel Trinkewitz.

„Studentů je zde sedm set. Mnohokrát víc je vojáků, kteří nemluví česky a kteří jsou v kasárnách naproti přes ulici," napsal Škutina o pětitisícové sovětské posádce. V březnu 1969 už nebylo možno armádu konkrétněji pojmenovat, natož napsat, že je to okupační vojsko. Trinkewitz proto sbíral historky o soužití se sovětskými vojáky v místních lokálech, kterými reportáž nenápadně „špikoval". Uslyšel totiž otřesná svědectví o kolaboraci Čechů se sovětskou posádkou. Třeba o muži, který sovětským důstojníkům půjčuje manželku i dceru a už na tom vydělal osm tisíc korun. Vyslechl i vyprávění o návštěvách oficírů v bytech kovaných straníků. „Nejhůř dopad' ten doktor, co je pozval na návštěvu. Sousedi říkají, že potom už křičela bolestí a byl tam děsnej randál. To víš, teď se mu smějou a přejou mu to," zaznamenal si Trinkewitz.

Prostřílená játra

Drasticky zněla i další zpráva z lokálu, Zajícův pohřeb si totiž měl připsat i lidskou oběť, když údajně vylekaný sovětský voják „zmáčknul" zbraň: „Odsud bylo ve Vítkově na pohřbu přes pět set lidí. To víš, jak jim bylo, když se navíc stal ten případ s autem. Dostalo smyk a ten druhej si myslel, že ho ohrožujou, tak to zmáčknul. No, to víš, jaká je naděje, když ta žena má prostřelený střeva a játra. To víš, že se to rozneslo, když tam bylo tolik lidí na pohřbu. Člověk by brečel nad tou bezmocností."                   

Pozdravujte řeku a les!

Jan Zajíc byl nadšeným přívržencem trampingu a pod přezdívkou Míša ho znali všichni zálesáci, kteří se potkávali v malebném údolí řeky Moravice a v opuštěných břidlicových lomech v okolí Vítkova (podnes nejoblíbenější místa ostravských trampů). Velká fotografie z pohřbu tehdy odvážně zaplnila celou titulní stranu březnového čísla časopisu Tramp. V nekrologu „Míša už nevyjede" byl citován Zajícův dopis na rozloučenou, mimo jiné tato slova: „...znám cenu života a vím, že je ta nejvyšší. Ale já hodně chci pro Vás pro všechny, a proto musím hodně platit."

Tramp také otiskl naléhavou Zajícovo výzvu: „Nenechte ze mne udělat blázna!" I dojemné trampské rozloučení: „Pozdravujte kluky, řeku a les. Sbohem a odpusťte. Honza." Redakce Trampa za všechny zálesáky slíbila, že na jeho čin nebude nikdy zapomenuto. „Bude s námi ve všech trampských chatách, ve všech campech, u všech řek, u všech ohňů..." Ač komunistická strana redakci Trampa záhy rozprášila, slib byl do jisté míry naplněn. Dosvědčovalo to několik mohyl se jménem Jana Zajíce, které trampové udržovali v lesích až do sametové revoluce v listopadu 1989.

Foto: archiv, sluknovsko.cz