14. března: Wehrmacht na Slovensko? Ne. Do Ostravy!

Úterý 14. března 1939, šest hodin večer. Začíná předčasná okupace Moravské Ostravy i nedalekého Místku, o které nemá vláda druhé republiky ani tušení. Lidové noviny dokonce vydají zprávu, že vojska přes Ostravu jen projíždějí na Slovensko. On-line deník TÝDEN.CZ přináší o předčasné okupaci Ostravy unikátní svědectví i fotografie.

Lidové noviny: Jedou na Slovensko

Německé vojsko jede na Slovensko. Tak zněl titulek článku v Lidových novinách, který informoval o přítomnosti německé armády v Moravské Ostravě. "Moravská Ostrava, 14. března. Dnes k večeru bylo obyvatelstvo města Moravské Ostravy překvapeno několika oddíly německého motorizovaného vojska, které projíždělo městem směrem ke Slovensku," oznámily Lidové noviny.

Omyl. Německá armáda už zůstala v Ostravě. Předčasná okupace města byla součástí plánů nacistů, jak přimět prezidenta Emila Háchu k podepsání dohody o vstupu invazní armády do Čech a na Moravu. Ve chvíli, kdy wehrmacht obsazoval Ostravu, však Hácha teprve mířil speciálním vlakem do Berlína, aniž úplně přesně tušil, jaké bude mít Hitler požadavky. O večerní okupaci části Moravy se po půlnoci dozvěděl přímo od nacistického vůdce.

Střelba v Místku

V moravském městečku Místek, které je dnes součástí dvojměstí Frýdek-Místek, se večer 14. března dokonce střílelo. Tamní posádka československé armády se střetla s wehrmachtem v asi půlhodinové bitvě.

CELÝ ČLÁNEK O PŘESTŘELCE V MÍSTKU NAJDETE V PONDĚLNÍM TÝDNU

Z biografu do války

Vraťme se do Ostravy. Autor tohoto textu už po léta schraňuje svědectví pamětníků právě z předčasné okupace města. Za připomenutí stojí například vzpomínka dnes už zesnulého Jana Filipa, zaznamenaná na diktafon v roce 2004. 

V kině Odeon v Ostravě-Přívoze skončilo 14. března 1939 odpolední promítání ve čtvrt na šest. Z biografu tehdy vyšel i student oktávy ostravského Matičního gymnázia Jan Filip a domů doprovázel spolužačku Věru Kantorkovou, dceru evangelického faráře. "Na blízké křižovatce, kterou protínala silnice vedoucí od tehdejších německých hranic, byl nezvyklý ruch. Skupina místních Němců rozhazovala vášnivě rukama a snažila se zastavit provoz," vzpomínal Jan Filip. K hranicím s Německem na řece Odře to byly odtud necelé dva kilometry. "Najednou v dálce zazářila ostrá světla nezvyklé barvy. Bleděmodré reflektory blížící se vojenské kolony."

Invaze podle leteckých hodinek

Osudný večer vládlo Ostravě sychravé počasí. Drobně mrholilo, a proto v ulicích zažilo první minuty okupace jen málo svědků. Až postupně zaplnili chodníky jásající ostravští Němci, kterým stáli v zádech roztrpčení Češi. V čele kolony jely motorky, za nimi osvětlené lehké obrněné transportéry. "Mysleli jsme, že jedou na Slovensko." Slovensko se totiž 14. března 1939 stalo samostatným státem, ovšem s loutkovou vládou plně závislou na blahovůli Adolfa Hitlera. "Proto se nám zdálo normální, že Hitler posílá na Slovensko nějaké jednotky. Jenže ostravští němečtí ordneři už věděli, že wehrmacht zůstane. Stáli na křižovatkách a zajišťovali hladký průjezd kolon."

Filip si všiml, že důstojníci v čele kolony neustále kontrolují čas na zápěstí. "Měli velké letecké hodinky a s příslovečnou německou důkladností postupovali podle přesného časového plánu." Kolona jela pomalu, a tak až do centra města postupoval Jan Filip na úrovni čela vojsk.

Totalita na mnoho desetiletí 
 
S každou minutou neohlášené okupace stoupal Janu Filipovi adrenalin v krvi, jak mu postupně docházelo, že wehrmacht nejede na Slovensko. A Praha stále mlčela, ani čeští strážníci v ulicích Ostravy nedokázali vysvětlit, co dělá ve městě německá armáda. "Část rodiny žila v okupovaných Sudetech na Opavsku. Věděli jsme, že se u hranic hromadila německá armáda, ale nepřipouštěli jsme si, že pojede k nám."

Kolem deváté večer už Jan Filip definitivně pochopil, že wehrmacht z Ostravy hned tak neodjede. Jednotky NSV se na náměstí dokonce pustily do vaření guláše. "S diktaturami jsem nakonec bojoval po desetiletí, 17. listopadu 1939 jsem se připletl do studentských bouří a jen se štěstím unikl koncentračnímu táboru." Do vězení nakonec Filipa dostali až komunisté, když ho roku 1955 odsoudili na 12 let za údajnou vlastizradu. Po amnestii v roce 1960 zůstal doma necelý rok a v dalším politickém procesu dostal doživotní trest.

Foto: archiv