ÚNOR 1948: Bude líp, až nás bude víc! slibují komunisti

Je pátek 6. února 1948. Komunisti sice komplikují život svobodnému tisku, rozbíjejí schůze lidovců a národních socialistů, ale do státního převratu ještě zbývá devatenáct  dnů. Řadoví občané si žijí svůj všední život a těší se na víkendovou lyžovačku v Krkonoších. Někomu se však na paty přilepí smůla a jeho příběh je druhý den pečlivě zaznamenán v novinové černé kronice. 

SVOBODNÁ ČERNÁ KRONIKA

Žádným novinám zatím neschází rubrika Z černé kroniky. I to je důkaz trvající svobody, po převratu totiž z novin zmizí i tento tradiční sloupek, neboť komunismus má být natolik dokonalým systémem, že už se nejen nebude krást, ale dokonce už ani nebude docházet k dopravním nehodám.

Zatím ještě svobodná černá kronika z pátku 6. února 1948 mimo jiné přináší zprávu o mysliveckém neštěstí. „Tři mladíci z Trenčína, 23letý Jan Lukšo, 19letý Viliam Sadecký a 16letý Jozef Lukšo, vypravili se na honitbu do Hrabovky u Trenčína. V horách chtěli střílet zvěř, ale odnesl to Jozef Lukšo, kterého jeho společníci postřelili tak nešťastně, že zemřel. Mládenci při výslechu nejprve udali, že na ně stříleli neznámí lidé a že jedna střela zasáhla Jozefa Lukšu. Po soudní pitvě se přiznali."

V Jeseníku se srazil motorový vlak s nákladním, který byl uvolněn vichřicí a ujel z nádraží. K obětem na životech nedošlo. Na zastávce u ostravského kina Kosmos se do už rozjeté tramvaje pokoušel naskočit 54letý František Pechal. „Uklouzla mu noha a upadl mezi motorový a vlečný vůz. Přivolaný lékař konstatoval smrt."

POČASÍ A POEZIE

Počasí ze 6. února 1948 zcela odpovídalo tomu, jaké prožíváme dnes. „Nejvyšší teploty 4 až 6 stupňů, nejnižší kolem nuly, mírný severozápadní vítr." Na horách se sníh držel jen s obtížemi, přesto hotely praskaly ve švech, zimních sportů si užívali především odboráři, kteří získali poukaz od Ústřední rady odborů. Právě 6. února se mělo v republice zotavovat celkem 2400 odborářů.

Noviny dosud dávaly prostor i avantgardní poezii, po převratu už se budou tisknout jen verše budovatelské nebo děkující velkému Stalinovi a Sovětskému svazu. Ve Svobodných novinách dosud svoji poezii pravidelně představuje i Jiří Kolář, uvězněný v roce 1952. Tady je ukázka z jeho básně s názvem Květiny, víno: „Květiny, víno. Je mužův svátek. / Kompot, k obědu budou řízky, / nechala udělat dort se svíčkou / a koupila mu na nové spodky. / Navečer půjdou do opery, / celá rodina a pak do baru / povyrazit si; potřinácté..."

BUDE LÍP, AŽ NÁS BUDE VÍC

Jen Rudé právo už černou kroniku silně omezuje na úkor „důležitějších" zpráv. Prostor už není ani pro poezii, strana preferuje samochválu, značnou část vydání ze 6. února 1948  věnuje získání nových členů KSČ. Je to pochopitelné, čím bude strana silnější, tím bude jednodušší převzít moc.

Nejúspěšnější jsou komunisti v dosídleném pohraničí, jak dosvědčuje zpráva z Bílého Potoka: „Moravská obec Bílý Potok na Jesenicku rovněž splnila Gottwaldovu výzvu: Je zde organizováno plných 60 procent voličů v komunistické straně. Soudruzi slibují, že do voleb přibude dalších 20 procent." Co dodat k tak zdrcujícímu úspěchu strany? Snad jen, že komunisty příliš nezajímal dějepis ani zeměpis, obec Bílý Potok totiž neleží na Moravě, ale ve Slezsku. A co rozumět pod pojmem Gottwaldova výzva? Rudé právo výzvu vysvětlovalo úderným heslem: "Bude líp, až nás bude víc!"

Repro: archiv