ÚNOR 1948: Pěst na oko proti pěsti dělnické třídy

Úterý 24. února 1948. Pražské Realistické divadlo mělo na programu Konstantina Simonova a jeho hru Ruská otázka, která si dobírala dravou americkou žurnalistiku. V Divadle Voskovce a Wericha v pražské Vodičkově ulici se hrálo představení Pěst na oko.

Názvy obou představení se personifikovaly i v pražských ulicích, kdo neznal správnou odpověď na „ruskou otázku", toho čekala „pěst akčních výborů". 

Jinak řečeno, kdo nechtěl jít v pevném šiku se Stalinem a Gottwaldem, na toho komunisti poslali akční výbor. Hromadně vznikající akční výbory totiž od vedení strany dostaly jasný úkol: „Očistit úřady, politické organizace i národní podniky od stoupenců zpátečnické politiky!"

2 500 000 : 1494

Na pravé poledne vyhlásila KSČ hodinovou generální stávku, které se spontánně účastnilo 2,5 milionu Čechoslováků, protest veřejně odmítly jen dva až tři tisíce lidí (KSČ podnes uvádí údajně přesné číslo stávkokazů - 1494 lidí). Národ dobrovolně volil totalitu. Lépe řečeno - naivně věřil v lepší zítřky a spravedlivější uspořádání světa. „Stávka byla tvrdou ránou reakci a všem těm, kteří nechtějí pochopit, že zrádci a ochránci rozvratníků se již nikdy nesmějí vrátit do vlády," pochválilo Rudé právo masovou účast lidu při hodinové stávce. Dvanácti nekomunistickým ministrům, kteří podali demisi, se tak šance na návrat do vlády snížila na minimum.     

Střety na Václaváku

Bylo kolem deváté ráno, 24. února. Václavským náměstím v Praze cloumaly emoce. „Mládež se houfně srocovala na Václaváku. Před redakcí Práce stály skupiny mladých komunistů, před Melantrichem takřka nepřetržitě diskutovali mladí národní socialisté i lidovci," vypráví osmasedmdesátiletý Jaroslav Kubr, v roce 1948 jeden z nejmladších členů Československé strany lidové.

Zatímco komunisti vyčkávali, až v poledne začne generální stávka, nekomunistická mládež zoufale přemítala, jak rozbouřit demokratickou veřejnost Prahy. Pod vedením národněsocialistických studentů se lidé srocení u Melantrichu několikrát pokusili zorganizovat spontánní pochod Prahou, ale pětisethlavou skupinu už před polednem rozehnala policie. Obdobně skončily i další živelné průvody Gottwaldových odpůrců v odpoledních hodinách. Rudé právo akce opozice jen výsměšně komentovalo: „Na hloučky nár. soc. studentů, které dělaly tu a tam povyk na Václavském náměstí a před Melantrichem vykřikovaly svá hesla, odpověděla pracující Praha způsobem, po němž jistě zajde reakčním a rozvratným živlům chuť provokovat."

Výpověď lidoveckého pamětníka

Server TÝDEN.CZ vyzpovídal Jaroslava Kubra, který dnes žije v kdysi výhradně selské vesničce Zlatníky u Prahy. Tady jeho rodiče vlastnili statek, o který přišli záhy po 25. únoru 1948. „Otec byl dlouholetým agrárníkem, ale komunisti s Benešem po druhé světové válce tuto stranu s obrovskou tradicí zakázali," připomněl Kubr. Rodina se proto po roce 1945 přiklonila od agrárníků k lidovcům, jediné povolené nesocialistické straně v zemi. „Každý den jsem četl Lidovou demokracii a hltal lidovecký časopis Vývoj redigovaný Pavlem Tigridem," vzpomněl Kubr. Právě 24. února ale vyšlo poslední svobodně redigované vydání Lidové demokracie, večer už demokratické vedení redakce nahradil akční výbor složený z lidoveckých zrádců.

Některé demokratické deníky přitom nevyšly už ani v úterý 23. února, například ostravský národněsocialistický deník Nové slovo. Středeční Rudé právo pak s gustem oznámilo: „Jak se dovídáme, bylo úterní vydání nár. soc. deníku Nové slovo pro svůj protistátní obsah zabaveno."

Ministři bez úřadů

Ministři, kteří podali demisi, se dostali do nečekané izolace. Část lidoveckých a národněsocialistických ministrů už dokonce nebyla vpuštěna ani do svých úřadů, zabránily jim v tom akční výbory narychlo složené z ministerských úředníků - ještě v úterý naprosto loajálních podřízených svých ministrů. Vedení nekomunistických stran se začalo dublovat a výkonnou stranickou moc přebírali kolaboranti, například do čela lidovců se vyšplhal katolický kněz Josef Plojhar, který už v úterý stačil převzít i lidovecký deník - Lidovou demokracii. Jméno Plojhar se od té doby stalo i originálním českým synonymem pro odpadlictví od víry a kolaboraci s totalitou.

Zavřené hranice

Komunisti zavřeli hranice, Rudé právo oznámilo, že „počínajíc dnem 23. února" je možno vycestovat jen s pasem, který bude obsahovat i „výjezdní doložku ministerstva vnitra, která se uděluje pouze v naléhavých a odůvodněných případech".  

Foto: archiv