ÚNOR 1948: Zápotockého řeč 132krát přerušil potlesk

Neděle 22. února 1948. V pražském Průmyslovém paláci se sešlo na osm tisíc odborářů. Hlavní projev předsedy Ústřední rady odborů Antonína Zápotockého trval 74 minut a zmocněnci dělníků jeho proslov 132krát přerušili nadšeným potleskem. Řeč předsedy vlády Klementa Gottwalda trvala 21 minut, dav zatleskal 45krát.

Sjezd začal státní hymnou a Písní práce, skončil Internacionálou: „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod..." Gottwald hřímal: „A jestli si někdo myslí, že náš lid, který vyslovil heslo, že agenti reakce nesmějí do vlády, mluví do větru, tak se setsakramentsky mýlí!"

Sjezd závodních rad svolala Ústřední rada odborů již 12. února a důvodem setkání měl být společný postup převážně prokomunistických odborů vůči návrhu vlády na zvýšení mezd pro státní úředníky. Ve skutečnosti šlo hlavně o manifestaci síly, podobně jako v sobotu 21. února na Staroměstském náměstí.

Závěrečná odborářská rezoluce vylekala celý střední stav, žádala totiž další znárodňování, konkrétně všech závodů nad 50 zaměstnanců. Jak ale uvedly Svobodné noviny Ferdinanda Peroutky, proti novému zestátňování soukromého majetku zvedlo svůj hlas hned několik řečníků, kteří zdůraznili, že zestátňování továren „je v přímém rozporu s dřívějšími politickými proklamacemi, že znárodňování skončilo".

Zápotocký reagoval revolučním provoláním: „Soukromí podnikatelé vehnali situaci do slepé uličky. Nemá-li se vydat všanc všechno, co se učinilo od revoluce, musí být vyřaděn soukromý úsek až do velikosti živnostenských podniků." Několik delegátů pak v obavách varovalo, aby za několik let nedošlo třeba ke znárodňování holičů, přičemž požádali sjezd, aby zajistil záruky všem živnostem. Jak prorocké obavy! Po 25. únoru došlo nejen k odstranění střední třídy, ale do roku 1950 i k likvidaci holičů, ševců či hodinářů.

Na sjezdu dostal slovo i národněsocialistický poslanec a sekretář Svazu různých povolání Antonín Vandrovec. „Lid naší republiky nesnášel nikdy diktaturu a nesnese ji ani dnes," řekl odvážně. Řečník sociálních demokratů, který chtěl vzápětí hájit myšlenku navýšení platů státním zaměstnancům, byl davem vypískán, sociálnědemokratický tisk proto sjezd nazval „vzdorparlamentem".

Závěrečná rezoluce odborářů odpovídala většinovému názoru účastníků, mimo jiné apelovala na prezidenta Beneše, aby přijal demisi nekomunistických ministrů. Na podporu svých požadavků vyhlásil sjezd na úterý 24. února hodinovou stávku.

Za sovětskými přáteli

Ze Sjezdu závodních rad spěchal Klement Gottwald ještě na jiný  kongres - ustavující sjezd Svazu československo-sovětského přátelství. Ten se konal v Národním divadle při příležitosti oslav vzniku Rudé armády a za účasti Stalinova náměstka zahraničí V. A. Zorina. Pozoruhodné seskupení! Gottwald plamenně přednášel o „zvratu politiky lidově demokratického státu" a Zorin ujišťoval o Stalinově podpoře. Předsedou nové organizace byl zvolen ministr sociální péče Zdeněk Nejedlý (KSČ).

Ze Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) se vedle Revolučního odborového hnutí postupně stala asi nejmasovější organizace. Přihlášky do KSČ byly přísně regulovány, průkazy SČSP byly vydávány celým pracovním i studentským kolektivům. Svaz byl velmi aktivní v padesátých letech a znova za normalizace. Myšlenky „vítězného února" se zdály být nezničitelné!

Zajímavá je třeba zpráva o činnosti SČSP za rok 1973 v malém moravském městečku Kyjov: „Svaz československo-sovětského přátelství měl na počátku roku 1973 v našem městě celkem 12 odboček. V průběhu roku byly pak ustaveny další dvě odbočky, a to na Železniční stanici ČSD a Traťové distanci ČSD. Na konci roku 1973 bylo tedy včetně uvedených dvou odboček v Kyjově celkem 14 odboček, z toho 5 odboček závodních výrobního sektoru, 3 závodní odbočky nevýrobního sektoru, 2 školské odbočky a 1 místní odbočka. Celkový počet registrovaných členů ve všech odbočkách byl koncem roku 860. Jako řídící orgán byl ustaven Městský výbor Svazu československo-sovětského přátelství, který má 15 členů."  

Podpisem na seznam nepřátel

Svobodné noviny zveřejnily v neděli 22. února Prohlášení československé politické veřejnosti, které podepsalo na osmdesát demokraticky smýšlejících osobností, mimo jiné pražský arcibiskup Josef Beran, poslankyně Milada Horáková, šéfredaktor Svobodných novin Ferdinand Peroutka či spisovatel Josef Kopta. Autoři petice především žádali svobodné volby: „Demokracie je nemyslitelná bez demokratů, demokracie je nemyslitelná bez opravdu demokratických voleb. Nezřekli jsme se kritického stanoviska k našemu platnému volebnímu systému, jenž volební právo zaručuje způsobem ne zcela uspokojujícím skutečné demokraty." Signatáři prohlášení se už žádných svobodných voleb v Československu nedočkali, podpis pod peticí je navíc proměnil v úhlavní nepřátele nového režimu, prý usilovali o „dezorientaci části inteligence". 

Sportem proti krizi

Československo však nežilo jen vládní krizí, ale i oblíbenými závody motocyklistů s lyžaři ve vleku. V neděli byly uspořádány hned dva velké závody - ve Zlíně a v Semilech. „Hlavní závod se konal na osm kol ve třech skupinách, kolo po 1300 m. Nejúspěšnějším jezdcem byl Kašpárek na jawě a z lyžařů dobyl největšího úspěchu Papala, vítěz všech tří skupin," popisoval tisk nedělní soutěž ve Zlíně.

Foto: archiv