Stane-li se Jan Fischer prezidentem - a podle průzkumů veřejného mínění k tomu má našlápnuto - komunisti mají smůlu. Pokud mu politik pověřený sestavením vlády přinese seznam ministrů, v němž budou figurovat i lidé z KSČM, vyrazí s ním Fischer dveře. Ač sám byl v KSČ. A nekývl by ani na menšinovou vládu ČSSD tolerovanou komunisty. V rozhovoru pro TÝDEN ale mluvil i o vzkazech, které od politiků dostává.
Předpokládám, že si myslíte, že z kandidátů jste nejlepší. Proto asi kandidujete, ne?
To si nemyslím. Já jsem se rozhodoval, když jsem naprostou většinu těch kandidátů vůbec neznal. Vycházel jsem z vysoké míry nespokojenosti ve společnosti. To lidi trápí. Já jsem hluboce přesvědčen, že tahle česká společnost potřebuje změnu. A zaslouží si změnu. Já jsem připraven na tu změnu působit. A druhá věc - přece jen jsem se čtrnáct měsíců v politice pohyboval. Pobyt v politice mi přinesl pocit odpovědnosti za vývoj veřejného života.
Změnu ale bude asi nabízet každý kandidát...
No… A vy jste o tom určitě přesvědčena, že to bude říkat každý? Nebo tam bude spíš sentiment po devadesátých letech?
Co si o vás myslí ostatní politici?
| Jan Fischer (61) |
|
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a už za minulého režimu působil ve státní správě. V letech 1980 až 1989 byl členem KSČ. Po revoluci pracoval v Českém statistickém úřadu, v jeho čele pak stál mezi lety 2003 a 2009. Poté usedl ve Strakově akademii jako předseda úřednické vlády po pádu kabinetu Mirka Topolánka. Od roku 2010 je viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Londýně. Ke konci července ústav opustí a bude se plně věnovat prezidentské kampani. Fischer je podruhé ženatý, má tři děti. |
No, že jsem úplně jiný živočišný druh a moc mezi ně nepatřím. A co že si ten Fischer troufá, takhle vstoupit do jejich světa! Myslím, že někteří z nich to mají za velikou opovážlivost. Dávají to najevo. Má to tři fáze. Nejprve to karikují a říkají, že to přece nemyslím vážně. Pak jsou tu ty průzkumy veřejného mínění a politici si říkají: "Aha! Tak on to snad vážně myslí." A pak mi tedy začnou vzkazovat, co na mě všechno vědí a co na mě můžou vytáhnout. Případně na rodinu.
Můžete být konkrétní?
Ale ono to nikdy není konkrétní, víte? Chtějí mě vyděsit. Ale já se nelekám ani nebojím. Vystrašený nejsem.
Kdo konkrétně vám to vzkazuje?
Na to je ještě čas. Politika je o symbolech a o vzkazech. To jsou vzkazy v médiích, vzkazy přes někoho… Politika je přece o vzkazech.
Já tu mám mimochodem pár vzkazů od bývalého zeleného vicepremiéra Martina Bursíka.
Jo, tak ten je hodně explicitní. To nejsou ani vzkazy. Ten dokonce dává najevo nějaké svoje somatické pocity.
Ano, je mu z vás nevolno.
Já se se svými anatomickými pocity vůči panu Bursíkovi nebudu svěřovat. Já to nemám zapotřebí. Nikdy se v té kampani nenechám vyprovokovat k tomu, abych byl osobní. A pak je druhá fáze vzkazů: "Podívejte, my bychom vás třeba podpořili, ale za těchto podmínek. Jestliže je budete respektovat, tak se dohodneme." Mně to nestojí za to, abych se dohodl! Ale nikomu jsem dveřmi před nosem nebouchl. U demokratických stran jsem otevřen jakémukoli jednání. Teď se samozřejmě bavíme o druhém kole. Nikde nemám úplně zabouchnuté dveře. To já nedělám. Nejsem člověk velikých gest a bouchání dveří. Na druhou stranu jsem na spoustu podmínek prostě nebyl ochoten přistoupit.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V ČASOPISU TÝDEN, KTERÝ VYŠEL V PONDĚLÍ 25. ČERVNA 2012.
