Péče o děti
Nerušte "kojeňáky" a dětské domovy, žádají kritici ministra

Ministerstvo sociálních věcí chce do dvou let zrušit kojenecké ústavy (ilustrační foto).

27.11.2011 20:00 Původní zpráva

Reforma není potřeba, je na ni málo času, nenajdou se pěstouni a postižené děti si stejně nikdo nevezme. Rušení kojeneckých ústavů a dětských domovů, se kterým počítá ministr sociálních věcí Jaromír Drábek v reformě systému péče o ohrožení děti, má spoustu odpůrců.

Mezi kritiky patří například poslankyně a bývalá hejtmanka Milada Emmerová (ČSSD). "Praxe, která tady má tradici desítky let, žádné takové změny nevyžaduje. Neměli bychom jen reagovat na výzvy Evropské unie či systém měnit jen proto, že v zahraničí to funguje jinak," upozornila na semináři Zvláštní dětská centra na rozcestí – jak dál? Poslankyně tak reagovala na argument ministerstva, které reformu obhajuje i tím, že ve všech zemích bývalého východního bloku se od ústavní péče ustupuje a ve vyspělých zemích existuje už jen náhradní rodinná péče ve formě pěstounských rodin.

Senátorka Alena Gajdůšková (ČSSD) rovněž odmítá, aby se rušily kojenecké ústavy a dětské domovy bez toho, aby už byl zaběhnutý nový systém, který počítá s přesunem dětí do pěstounských rodin a především s větší podporou biologických rodin tak, aby se děti nemusely rodičům vůbec odebírat. Ministr Drábek totiž plánuje kojenecké ústavy zavřít ke konci roku 2013. Síť ambulantních a terénních služeb ani síť profesionálních pěstounů, na kterých má nový systém stát, zatím neexistují. A podle odborníků se ani do dvou let připravit nestihne.

Postižené si nikdo nevezme

Zdravotnický personál, který se stará o opuštěné postižené děti, varuje, že pro ně se stejně pěstouni nenajdou, protože péče o tyto děti je příliš náročná, navíc vyžaduje odborné zázemí, kterého se v rodinách nebude nedostávat. "Povede to k tomu, že tyto těžce postižené a neumístitelné děti budou blokovat drahá nemocniční lůžka, kterých se nebude dostávat ostatním," upozornila na semináři lékařka z kojeneckého ústavu v Kyjově Anna Neduchalová.

Další řečníci poukazovali na to, že hrozivá čísla, kterými argumentuje ministerstvo – tedy že z téměř poloviny dětí se po opuštění ústavu stanou kriminálníci – jsou zavádějící. Děti, které se do ústavů dostávají, mají totiž už od začátku špatný start do života související s neutěšenou situací v rodině i genetickou výbavou. "A ta čísla jsou v porovnání s dětmi z pěstounské péče velmi podobná," podotýká Zdeněk Novotný z ostravského dětského centra, sám několikanásobný otec a pěstoun.

Navíc domněnka, že rodiče budou dobrovolně využívat pomoc státu, aby jim nemusely být děti odebrány, je prý mylná. "Nejvíce dětí pošlou do dětských domovů sami rodiče. Za sedm let jsme u nás měli jen dva rodiče, co měli zájem se zapojit do péče o své dítě a pocvičit se v rodičovských kompetencích," uvedl Petr Fabián z dětského centra v Opavě.

Mezi odborníky, u nichž plány ministerstva nebudí zrovna nadšení, patří i ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán. Podle něj se z pěstounských rodin vrací zpět do ústavů kolem 12-14 procent dětí, někteří prý hovoří až o 25 procentech. Adopce českých dětí do zahraničí jsou výrazně úspěšnější – nepovedou se jen u necelého procenta případů.

Jak si vysvětlovat ten výrazný rozdíl v úspěšnosti českých adopcí do ciziny a vnitrostátních forem náhradní rodinné péče?

Hlavním důvodem je to, s jakými žadateli pracujeme. Jsou to žadatelé, kteří jsou mnohem lépe připraveni na svou roli, než jsme zvyklí z České republiky. A také v zemích, se kterými spolupracujeme, funguje velmi kvalitní postadopční servis, to znamená komplexní péče o náhradní rodinu včetně lékařských služeb, služeb sociálních pracovníků, psychologů a tak dále, kteří okamžitě nabízejí pomocnou ruku ve chvíli, kdy ty problémy, které musejí zákonitě přijít, skutečně nastanou.

Kolik ročně zprostředkujete adopcí do zahraničí?

Letos to bude 40, loni to bylo o něco méně, konkrétně 36.

Ve kterých zemích končí české děti nejčastěji?

Výrazně vede Dánsko, dalšími významnými státy jsou Německo, Itálie a Švédsko.

Které děti se dostanou do registru mezinárodních adopcí?

Převážně jde o děti ve věku mezi 3. a 4. rokem, velmi často s nějakým hendikepem. Většinou to jsou chlapci a to převážně nevětšinového etnika. Společným jmenovatelem je to, že jde o děti, pro které se nenašla v České republice žádná vhodná forma náhradní rodinné péče.

Jak dlouho vyřízení adopce do zahraničí trvá a na kolik adoptivní rodiče přijde?

My po nikom z žadatelů žádné peníze za úkony, které sami realizujeme, nepožadujeme. Nicméně organizace, se kterými v cizině spolupracujeme, jsou nestátními organizacemi, které náhradu nákladů požadují. Podle našeho odhadu by naše žadatele, kteří by chtěli adoptovat dítě ze zahraničí, mohly náklady na adopční proces, například překlady listin, administrativní poplatky, náklady na cestování a pobyt do země původu dítěte, přijít na 500 až 600 tisíc korun. Žadatelé ze zahraničí platí ve své zemi i vyšší částky.

Jak dlouho ten proces trvá?

Jsou žadatelé, kteří čekají v evidenci třeba tři čtyři roky, protože ctíme striktně pravidlo, že hledáme co možná nejvhodnější rodiče pro dítě, ne obráceně. Pokud jde o děti, pak ty z nich, které jsou vhodné pro mezinárodní osvojení, u nás v evidenci nezůstávají zpravidla déle než tři měsíce.

Proč se vůbec rozhodnou rodiče z Dánska, že chtějí adoptovat dítě z České republiky? Není v těchto zemích dostatek dětí volných k adopci?

Ano, to je ten základní důvod. Právě proto, že tam funguje účinný systém podpory rodiny, nenastávají tam v takovém rozsahu důvody, kvůli kterým jsou děti rodičům odebírány a umisťovány do ústavu. Dalším důvodem může být, že daná země třeba preferuje pěstounskou péči, čímž fakticky vylučuje adopci. Ale uchazeči mají zájem o pevnější právní vazbu, a proto jdou radši cestou osvojení dítěte z ciziny.

Jak hodnotíte dosavadní systém péče o ohrožené děti v České republice?

Dnešní stav nějak dramatický, protože naše statistiky jsou často vytvářeny podle jiných měřítek než v cizině, nadto statistická data o počtu dětí umístěných v Česku v ústavech jsou srovnatelná s počtem dětí v ústavech v cizině, byť tam jsou ústavy často nazývány jinak.

Je tedy reforma potřeba, nebo ne?

Reformu nikdo nezpochybňuje, ta určitě nutná je. Problém je v tom, jakým způsobem bude provedena. Zásadním způsobem je třeba reformovat metody práce s rodinou dítěte, žhavým uhlíkem současné diskuse například je, jakou roli mají do budoucna hrát kojenecké ústavy. K detailní analýze toho, jaký rozsah ústavní péče Česká republika potřebuje, zatím nedošlo, o tom ještě jistě proběhne hlubší diskuse.