Stát ani justice neumějí říci dnešním komunistům, že mají s předlistopadovým režimem hodně společného. Zaplaťbůh, že se v KSČM najdou lidé, kteří to na sebe prozradí sami.
Dvaadvacet let po pádu komunistického režimu se vláda najednou probrala a snaží se dosáhnout zrušení KSČM. S každým dalším rokem, který od listopadu 1989 uplynul, je to trapnější. Přesto se tlačí na pilu.
Dvaadvacet let po pádu komunismu - o němž zákon říká, že byl "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný" - je na seznamu potrestaných prominentů jen žalostně málo jmen.
Dvaadvacet let po pádu komunismu se aspoň odbojáři (či jejich potomci) dočkali satisfakce - začal platit zákon, podle nějž mají právo na odškodnění. Že je spíše symbolické, budiž. Hlavně ale přichází dost pozdě.
Dvaadvacet let po pádu komunismu jsou komunisté v očích české veřejnosti druhou nejvěrohodnější politickou partají, a třetina Čechů si dokonce myslí, že před listopadem se žilo lépe. Není se co divit, když je stav pokusů vyrovnat se s totalitní minulostí tak nesmírně žalostný a trapný.
Zaplaťbůh, že má česká veřejnost dvaadvacet let po pádu komunismu aspoň soudružku učitelku a poslankyni Martu Semelovou. Ženu, která teď podala trestní oznámení na Zdenu Mašínovou. Ta totiž veřejně hájí působení svých bratrů Ctirada a Josefa, symbolů jednoho z mála aktivního a ozbrojeného (byť proto pro mnohé kontroverzního) odboje proti rudé totalitě řízené ze Sovětského svazu. Co se dnes nedaří státu a justici, napraví aspoň zčásti Marta Semelová sama. Jen tím, že se angažuje.
Kdo že se to tak ostře staví proti Mašínům, o jejichž motivaci k odboji v nejhorší době 50. let nemůže být pochyb? Žena, pro niž je Klement Gottwald - osobně zodpovědný za stovky rozsudků smrti a desetitisíce dalších politických procesů – politik, který "udělal mnoho dobrého pro lidi". Žena, pro kterou je připomínka nezpochybnitelných faktů o totalitě (např. 230 justičních vražd, 4500 politických vězňů, kteří zemřeli v tvrdých podmínkách žalářů...) "snahou o vymazání paměti, o zastrašování a očerňování poctivých lidí, kteří vytvářeli hodnoty a žili v míru". Žena, pro niž jsou oběti komunistických poměrů, které nemlčely, "teroristé" ("z teroristů chcete udělat odbojáře," vytýkala na půdě sněmovny poslancům, když se zákon o protikomunistickém odboji projednával) a která příslušníky pohraniční stráže, mající na svědomí prokazatelně na tři sta životů, označuje za ty, "kdo zabezpečovali klid pro pokojný život".
Díky soudružce Semelové si zkrátka ještě dvaadvacet let po pádu komunismu můžeme více než živě připomenout, jaká byla povaha, praktiky a dikce strůjců předlistopadových poměrů. A to je více než cenné.
