Vlající sovětské vlajky, hlasitá Kaťuša a Ruské středisko vědy a kultury - stavba jako vystřižená z učebnice socialistické architektury - to byly kulisy pro setkání veteránů druhé světové války. Vstoupit mezi ně bylo jako vrátit se v čase o pár desítek let zpět.
Východní odboj, který po revoluci upadl do stínu západního právě proto, že byl úzce spjatý se Sovětským svazem, však žádným komplexem netrpí. A neodsuzují jej ani ostatní váleční veteráni. Neoficiální pražské setkání připomínající Den vítězství nebylo "jednobarevné".
Ačkoli šlo o setkání veteránů, kteří nasazovali život proti wehrmachtu na východě, do střediska přišli i odbojáři, kteří za války na ruské frontě nebojovali. "Je jen jeden odboj," říká ostatně předseda jednoty Československé obce legionářské Vladimír Mirkovič, který sám bojoval v Titově armádě v Jugoslávii. Jakékoli nálepky z minulosti stejně mizí při vzpomínce na květen před třiašedesáti lety. To se Mirkovič doslova rozzáří. "Konec války mě zastihl v Djakovu, nedaleko Záhřebu. Slavili jsme s kamarády o sto šest," vzpomíná.
Tři příběhy, jedna euforie z konce války
Zato veterán Jan Ondrovčák prožil válku na Moravě. Právě tam začala jeho kariéra odbojáře. "Nejprve jsme měli protinacistickou organizaci," vzpomíná na období protektorátu. "Naše generace byla totiž absolutně protifašistická," říká a zvyšuje při tom hlas. Mladí antifašisté nejprve Němcům zatápěli drobnostmi. "Sypali jsme jim do strojů písek, nebo jsme stavěli překážky na silnicích," popisuje.
Skutečný boj ale zažil až na Slovensku ve čtyřiačtyřicátém roce. Spolu s kolegy absolvoval krátký výcvik, dostal zbraň a jako člen 2. československé Štefánikovy brigády odjel podpořit povstání. Konec války jej zastihl na Moravě. Rovněž jemu se při vzpomínce na postupující osvobozující frontu objeví v obličeji euforický výraz. "Měli jsme sice velké ztráty, padlo spousta kamarádů, ale osvobození jsme slavili několik dní," vykresluje bývalý partyzán květnové dny pětačtyřicátého roku.
Válkou ještě jako dítě prošla i Ludmila Antonova. Když jí byl jeden měsíc dostala se spolu se svými rodiči a prarodiči do gulagu. Její rodina totiž nebyla správně komunistická. Jelikož ale byli její rodiče lékaři, režim je povolal do svých služeb.
"Moji rodiče ošetřovali raněné na frontě a já jsem to jako dítě absolvovala spolu s nimi," říká Antonova. "Putin uznal veterány i nás, děti, které strávily válku na frontě," dodává.
Foto: Petra Mášová
