Zkáza velké lodi
"Parník prý se srazil s ledovcem," zněla první česká zpráva o Titaniku

První neověřené zprávy o potopení Titaniku pronikly do Čech v pondělí 15. dubna 1912 krátce po poledni. "Parník Titanic srazil prý se s ledovcem a žádá o pomoc," nejistě informoval večerník Národních listů z téhož dne.

Praha se 15. dubna 1912 probudila do chladného pondělního rána a přesně v sedm hodin ukazoval teploměr v pražském Klementinu pouhé tři stupně nad nulou. Nikdo z Pražanů v tu chvíli nemohl tušit, že ve stejném okamžiku byly z potápějícího se parníku Titanic spuštěny na hladinu moře první záchranné čluny. Bohužel, větší část pasažérů se do člunů nevešla.

Vypáčená skříň a stávka

Lodní hodiny ukazovaly jednu hodinu po půlnoci, v Praze bylo sedm ráno. Do úplného potopení Titaniku zbývalo něco přes hodinu. Pražané se trápili všedními starostmi a například krejčí Václav Kříž z čísla popisného 56/III právě u svého krámu zjistil, že mu někdo v noci vypáčil výkladní skříň a ukradl dětský oblek.

V továrně na výrobu hospodářských strojů ve Středoklukách u Prahy vypukla stávka tří set dělníků, kteří tvrdili, že jim plat nevystačí ani na základní obživu. Na svůj večerní match v Praze se chystal černošský řeckořímský zápasník Jibs a v Chyňavě na Kladensku byla zabita 63 centimetrů dlouhá zmije, na duben prý "velmi vzácný úlovek". 

Voda ve Vltavě měla 15. dubna 1912 v sedm hodin ráno pět stupňů nad nulou. Teplota oceánu v místě potopení Titaniku činila minus 1,7 stupně Celsia. Na koho nezbylo místo v záchranných člunech, zmrzl v ledové vodě během pouhých dvanácti až osmnácti minut.

Spekulace o šíleném kapitánovi

První a ne úplně ověřené zprávy o srážce parníku s ledovcem se Praha dozvěděla 15. dubna 1912 z večerních vydání denního tisku. "Parník Titanic srazil prý se s ledovcem a žádá o pomoc," nejistě informoval třeba večerník Národních listů. "Za půl hodiny začal klesati," dodal list. O počtech obětí ovšem střední Evropa zatím neměla bližší zprávy.

Až v úterý 16. dubna 1912 se v českých novinách objevila první čísla. "Jak v Londýně, tak i v Novém Yorku shromáždily se před agenturami White Star Line obrovské davy lidu, které bouřlivě žádaly podrobné zprávy o katastrofě. Bylo jim sděleno, že z lodi Titanic bylo dosud zachráněno pouze 675 osob, ale že jest naděje na zachránění ostatních cestujících." Z 2223 cestujících a členů posádky bylo nakonec zachráněno jen 706 lidí. 

V pražském tisku se týž den objevila i první svědectví zachráněných. "Zachránění pasažéři vypravují, že loď Titanic plula plnou parou do husté, temné mlhy. Kapitánovi šlo prý o to, aby dosáhl rekordu největší dosud docílené rychlosti. Ačkoliv prý kapitán Smith věděti musel, že vjíždí do ledové spousty velké rozsáhlosti, nařídil přece, aby stroj pracoval plnou parou, a hnal loď šílenou odvahou kupředu," převzaly Národní listy první spekulace o zkáze lodi, které se vedou podnes. Již celé jedno století.

Pátrání po domácích obětech

Pražští novináři samozřejmě pátrali po obětech z území Rakouska-Uherska. "Paroplavební kancelář Cook a syn ve Vídni vydala tři paroplavební lístky I. třídy na loď Titanic na jméno Emanuel Taussig s rodinou," zjistili například.

Taussig byl zřejmě německy mluvící Vídeňák, v průběhu dalších týdnů a let se ale našlo i několik Čechů, kteří se smrtelně vážnou tváří tvrdili, že sami přežili zkázu Titaniku. Ani jeden z nich ovšem není na oficiálním seznamu pasažérů či posádky.

Co Čech, to muzikant, říká se. Převážně český tak měl být i orchestr na Titaniku. Z hrdinné kapely, která hrála podle svědků skutečně až do poslední chvíle, prý přežil jen Čech Karel Stanke, jehož příběh přiblížilo České slovo. "Příběh je to ale smyšlený. Stačí si nalistovat webové stránky Titanic’s Orchestra a zjistíte, že z osmi muzikantů bylo sedm Angličanů a jeden Francouz. Všichni zahynuli. A žádný Stanke mezi nimi nebyl," zjistil publicista Tomáš Čechtický z INSTINKTU, sesterského média TÝDNE.CZ.

Titanic, Titanic a zase jen Titanic

Zpravodajství o potopení Titaniku se v půli dubna 1912 rázem stalo nejčtenější částí novin. Neutuchající zájem veřejnosti o neštěstí pak asi nejlépe vystihl komentátor Národní politiky v neděli 21. dubna 1912.

"Uplynul týden od děsného neštěstí, ale mozek ještě jako by byl ve varu a tělem dosud chvěje náraz hned první zprávou o té zkáze v nás způsobený. Válka kdesi zuří, povstání kdesi vzniká, přes sto dělníků jinde padá pod salvami vojska - ale mysl stále se otáčí jen tam, kde vidí ještě dnes čníti z moře také sice raněného, ale stále ještě děsivého ledovce, stojícího nad šachtou Titaniku se 1700 lidských těl. Titanic, Titanic, Titanic - zprávy stále o něm se hrnoucí čtou se neochabujícím úděsem, úvahy, glossy, reflexe se mluví a píší…," přemítal komentátor, proč potopení parníku tak fascinuje české suchozemce. 

Jenže nejinak je tomu i sto let po katastrofě, kdy se o námořní tragédii z roku 1912 zajímá určitě mnohem více Čechů než třeba o aktuální hladomor v oblasti Sahelu na jižním okraji Sahary, kterému už podlehly tisíce lidí.